Václav Přibek

„V osmapadesátým roce k nám ráno přijela policie, to bylo zase někdy v září, udělali prohlídku. Měli jsme husy, slepice, ale na to jsme brali deputát od toho statku nebo se jim to strhávalo z platu, nejsem si jistý, jak to bylo přesně… A oni, že máme hodně drůbeže. Ale to bylo nutné, protože když rodiče pracovali, tak nemohli jít třeba něco nakoupit, to by museli jet do Trutnova nebo Žacléře, to bylo zhruba stejně daleko. Takže jsme měli husy, slepice a prase, ale to nám všechno povolovali, to jsme mohli mít. Ale oni potom řekli, že toho máme moc a že rodiče okrádají statek a že si vykrmujeme husy. Ty toho ale nespotřebovaly moc, těch jsme tam měli hodně, protože nad námi ještě bydleli Slováci, ty měli taky husy, a před námi byl takový potok za cestou, tak si mysleli, že jsou to všechno naše husy… Přijeli ráno, udělali prohlídku a tátu odvezli a zavřeli. My jsme z toho s mámou byli vyvalení… Pak ještě přišli a začali vážit hrnečky s obilím, kterým se krmilo. Táta jezdil s koňmi, ale byl tam ještě další pár koní, se kterými jezdil ten jeden Němec – Willy. A máma zas v zimě, aby byla práce, tak krmila telata o barák níž, tam byla taková moderní stáj po Němcích. A oni řekli, že rodiče okrádají statek o to krmení. Takže to došlo k soudu a tátu už nepustili, táta byl ve vyšetřovací vazbě a byl soud a odsoudili ho na tři roky... A máma původně měla dostat jeden rok, že taky kradla. Ale protože se postavila a řekla, že ne, že nic špatného nedělala, tak jí přidali ještě rok.“

„Asi někdy v září přijeli od StB, udělali nám prohlídku, vyházeli mámě všechno prádlo ze skříní… prostě tam byl strašnej bordel… Já jsem na to koukal jako dítě, co jsme komu udělali. A tátu odvezli a zavřeli ho. Nikdy nebyl souzenej a byl zavřenej až do Vánoc. Byl na Borech a my jsme měli možnost se za ním jít akorát jednou podívat na návštěvu. A bylo to takový… pro mě to bylo špatný, protože táta byl za sklem a ještě za sítí a museli jsme stát naproti sobě. Já jsem nechápal, co kdo komu udělal, protože nevím, že by někdy někomu něco udělal. A potom se vrátil na Vánoce domů, to bylo v prosinci 1952 a to už jsme dostali rozhodnutí, že musíme opustit okres Domažlice a že se tam nesmíme vrátit ani nikoho navštěvovat… Byli jsme vystěhovaní na Babí, to je okres Trutnov, taková horská vesnice. Některé věci jsme si mohli vzít, ale z toho hospodářství jsme si prakticky nemohli vzít nic, protože přijelo malé stěhovací auto, do toho se vešly jen základní věci, a už tam čekali lidi, kterým – si myslím – se některé věci líbily, že si je rozebrali. Ale nemohu říct, že to tak bylo… Ale mám takovou nepříjemnou… nepříjemnou vzpomínku, když jsme měli kočku a ten jeden chlapík ji hodil do pytle a zabíjel ji...“