Jan Přibil

„Přijedete do Mírova. Máte na ten určitý den povolenou návštěvu. Máte napsané, kdy a kam vás pustí. Návštěva je toho a toho dne, dostavte se. Do Mírova se těžko dostává, to je vlastně stará pevnost v horách na Šumpersku. Poslední kilometry tam jdete pěšky. To je takový městys. Městečko. Když tam přijdete, tak tam už čeká v takové místnosti, asi jako v takové místnosti vedle nás, takových 20 – 30 lidí, kteří tam stojí. A nic. A čeká se a čeká se. A pak se ozve hlas Novák, tak se někdo odlepí od té masy lidí v místnosti a jde. A takhle to pomalu odchází, až pak přijde doba, kdy zavolali Přibil. Tak tam jdeme. To je taková místnost, kde není nic, akorát ten stůl. Židle z jedné strany, z druhé strany. Tenkrát jsme měli možnost 15 minut. Ta návštěva mohla trvat 15 minut. Jednou za tři měsíce 15 minut. Balíček táta nedostal povolený ani jednou za těch pět a půl roku. Ani jednou. Když o něj máma žádala, tak vždycky dostala odpověď: ´Velmi dobře pracuje, normu plní na třeba na 130% nebo 140%, ale není stále sžitý s dělnickou třídou.´ To byla odpověď. Nesžil se s dělnickou třídou. Táta se s nimi skutečně nesžil. Ten nikomu neřekl nějaký slušný slovo, nic. Ten byl statečnej táta. A takhle jsme tam s ním 15 minut byli. A pak jsme zase šli složitě nazpátek. Několika vlaky jsme se dostávali do Prahy, kde jsme přespali u tety, a pak do Třeboně.“

„Především musím říct, že se u nás chovali [sovětští vojáci] velmi dobře. Nemůžu si vůbec stěžovat. I když o nich dneska slyšíme něco jiného z důvodu Ukrajiny, ale u nás se chovali dobře. Navíc když uvážíme, že můj otec byl hodinář. Hodinky byly pro Rusy něco jako v šedesátých letech družice nebo raketa. Byl to pro ně div techniky a něco, po čem každý sovětský voják velmi toužil. Před válkou bylo v Rusku naprosto výjimečné, aby měl někdo hodinky. Táta jako hodinář měl svůj krám nabitý vojáky. Před pultem, za pultem, všude byli vojáci, ale nikdo mu nesebral ani knoflík. Nikdo mu neukradl vůbec nic. Je pravda, že táta mnoho hodinek rozdal v euforii, a bylo to pochopitelné.“

„Oni některé to zboží vystavili za výlohou, tam, co je dneska takový rohový dům naproti kostelu, když jdeš po levé straně, když jdeš Břežanovou ulicí na náměstí. Tam jsou takové velké výkladní skříně a tam to bylo plné jeho zboží. Aby to všem ukázali. To jsou oni, to byl nápis. Ukazovali dělnické třídě, jak si boháči nechají svůj majetek, místo aby ho dělnické třídě odevzdali. Je fakt, že mnoho lidí bylo proti němu. Pochopitelně. Mnoho lidí zase bylo s ním. Ovšem ti, co byli pro tátu, ti mlčeli, nebo nám to dali vědět pouze soukromě. Ale takový dělník, když šel okolo, viděl tam vystavené nějaké šperky nebo hodiny, hodinky, tak si říkal, proč to nemám já? Jak to, že to měl on a nedal to státu, mohl jsem to mít já. Úplný nesmysl. Ale bylo to tak. Tím se právě vliv státu na určitou část společnosti utužoval.“