Adolf Řehoř

„V koncentračním táboře mně zahynul otec. Další příbuzný zahynul v Osvětimi. Můj tatínek byl nejprve devět měsíců v Kounicových kolejích v Brně. Potom byl deportován do Gross-Rosen v Polsku a odtud šel pochod smrti do Sangerhausen-Dora. Tam pak byli vězni vykoupáni, necháni tři hodiny na mrazu nazí a postupně tam umírali. To už bylo v roce 1945, v únoru. My jsme otce hledali přes repatriační úřad. Ohlásil se nám písemně jeden spoluvězeň z Ostravy, který si pamatoval jeho číslo, že tam byl deportován a krátce nato podlehl. Mám všechno schované, ty dopisy a zprávy. Poslední zprávy jsme obdrželi z toho Gross-Rosenu, dva německy psané dopisy. Otec tedy německy neuměl, tak mu to někdo psal, nevím, asi někdo z těch spoluvězňů. Česky to nemohlo být napsáno. Z těch Kounicových kolejí nám psal (česky) jednou za měsíc a my mu mohli posílat jednou za čtrnáct dní balíček. Maminka s jeho bratrem se ho pokoušeli navštívit, ale gestapo je tam vůbec nepustilo, tak zůstali jen u brány. Když tedy otce zatkli, už jsme ho potom nikdy neviděli.“

„Jedním z povinných předmětů byla od první třídy němčina. Učili nás čeští učitelé, protože jsme byli v protektorátu, nebyli jsme v Sudetech. Manželka byla v Sudetech. V Biskupicích, to byla sousední obec. Tady okolo ty obce, to všechno už byly Sudety. Zadní Arnoštov, Víska, Biskupice, Chornice, to všechno už byly Sudety, patřily do Německa. A tady Jevíčko, Jaroměřice, Velké Opatovice, to byl protektorát. V Jevíčku byla také německá škola, byl tam Hitlerjugend a německé Kuratorium. Vzpomínám si, že nám vždycky říkali: ‚Když budou pochodovat kolem vás Hitlerjugend, tak se musíte postavit do pozoru a zůstat stát, zdravit je. Stalo se nám to, protože jsme měli strach, oni byli zlí, ti hoši z Hitlerjugend. Patřila jim továrna, hotel Eden a měli německou školu. A byli vychováváni v tom smyslu, že jsou něco víc než ostatní obyvatelé. To byly děti, chodily do německé školy většinou, měly hnědé košile, nadávaly Čechům, pokřikovaly na ně. Nebyl jsem svědkem, že by někoho zmlátily. My jsme se většinou jenom postavili do pozoru. Zdravit jsme museli hlavně ve škole, když byly nějaké oslavy narozenin Hitlera nebo zřízení protektorátu 15. března. Tam jsme museli zpívat německou hymnu a také Die Fahne Hoch. K tomu nás vedli.“