Oldřich Řičánek

„5. května [1945] u nás spal nějaký německý důstojník v hotelu, a když si dával snídani, tak měl pořád ruku v kapse. A maminka v kuchyni, když ho obsluhovala, tak říkala: ‚Nevím, co on furt má v té kapsi.‘ Já jsem to zaslechl, ona to říkala děvčatům tam v té kuchyni. A to byl důstojník, který už se bál o svůj život a měl připraveného koně blízko, tam mu dovedli, nebo co já vím. A on od nás nasedl na koně a jel směrem k nádraží. A jel ten ruský Ivan, my jsme jim říkali těm hloubkovým pilotům, těm stíhačkám. A on ho viděl na koni, toho důstojníka, a hodil na něho bombu. A tam vedle zboural barák. My jsme tam utíkali, kluci jsme to chtěli vidět, co jako bylo. Tak tam byla díra po baráku, ale z toho Němce tam byla jenom noha. S botou utržená noha. To jako kluk tehdy byl jsem deset, jedenáct let. Pro mě to byl otřes vidět zakrvavenou nohu, když jsem si uvědomil, že byl u nás, ten důstojník. Tak to na mě tak jako působilo tehdy hrozně. Těsně už před 6. květnem, kdy byl Holešov osvobozený.“

„U nás v tom hotelu bylo několik hostů, kteří věděli o tom, že večer chodívají partyzáni si pro různé produkty. Ale samozřejmě, protože byli všichni kamarádi, tak nikdo by se o tom nezmínil. Ale bylo zajímavé to, že tam chodili i němečtí důstojníci, protože když slyšeli, že tam se nejlíp jí a nejlíp pije a tak, takže chodili tam taky. A mezi nima byl rakouský důstojník, jmenoval se Hans Kocher. A ten začal tak spolupracovat s těmi partyzány, že jim vozil nákladními auty do bystřických lesů zbraně a střelivo. Já jsem jako kluk s ním kdysi jel v tom náklaďáku. Doteďka si vzpomínám, že jsem viděl v těch bednách, že jsou veliké náboje do nějakých kulometů a granáty a takové věci. Takže on jako důstojník německý, Rakušan, pomáhal těm partyzánům velice. Oni neměli žádný přísun zbraní a střeliva a toho tehdy. To bylo 42, 43, 44, později, tak nějak...“