Наталія Романова Nataliya Romanova

„Ještě taková věc – víte, co bylo nejstrašnější? Nejstrašnější, co se dělo během okupace, o čem jsem přemýšlela: nedej Bože, aby tě chytili a strčili do sklepa. Pokaždé, když jsem vycházela z bytu, přemýšlela jsem, jak se vhodně obléknout, jak se vhodně obout, kdyby bylo nutné někam utíkat, kdybych upadla. Jak se obléknout tak, abych byla nenápadná. A ještě si pamatuji, že… Měla jsem zlaté hodinky, a vždycky jsem je nosila tady, schovávala jsem je pod košilí nebo svetrem, pod něčím takovým. Říkala jsem si: kdyby něco, kdyby se něco stalo, abych se mohla vykoupit. Kdyby nastal takový moment. To bylo to nejhorší; když jsi nevěděl, co s tebou bude, když vycházíš za práh bytu. Protože byly takové chvíle, kdy děvčata rozvážela pomoc našim vojákům v poli, ty zrůdy je vyslídily, a dívky prožívaly velmi těžké chvíle. Velmi těžké chvíle. Díky Bohu, zůstaly naživu, ale prožily toho hodně. A tohle ve mně bylo tak, že… Ne to, že tě zraní nebo zabijí, ale že tě, nedej Bože, chytí. A znovu říkám: určitě to byli andělé strážní, kteří nás vedli, Pánbíček nás vedl, takže všechno bylo dobré.“

„Moment, kdy už toho začalo být příliš, nastal asi, když zmlátili studenty; kdy už jsem si prostě řekla: ‚Bože, co se to děje, to není možné.‘ Ze začátku to všechno vypadalo prostě jak party, ale potom už… – jak to, to není možné… Copak se tohle může dít v této zemi, copak se to může dít s námi? V jakých letech to žijeme? Ne, to není možné. Pak už jsme začali dost pozorně sledovat, co se děje a jak se to děje. Vzpomínám si, že v únoru byla velká zima, veliká zima. A my jsme se nemohli odtrhnout od zpráv: co se děje v Kyjevě, jak se to děje. A pak všechny ty strašné první smrti. Pak jsme se v určitém okamžiku s manželem rozhodli jet na Majdan. Nikomu nic neříkáme, kupujeme nějaké teplé oblečení. Našli jsme nějaké kontakty na Kyjevany, myslím, že to byla organizace ‚SOS Majdan‘ [‚Euromajdan SOS‘] nebo ‚Euromajdan‘, už si nevzpomínám. Ptáme se, čím můžeme pomoct, co je třeba. Oni říkají: jsou potřeba helmy, potřebujeme to a to… My jedeme do Doněcku, snažíme se něco koupit, ale tam už nic není, všechno je vyprodané. Zkrátka, posbírali jsme… Už si přesně nepamatuji, co jsme posbírali, ale snažili jsme se pobrat co nejvíc užitečných věcí. Nakládáme auto, chystáme se odjet. A dcera, kolik jí bylo…, dvanáct let. Chystáme se odjet a píšeme jí takový dopis: ‚Vladočko, kdyby se náhodou něco stalo, tady je napsané, co je, kde je, jak je, a co je třeba dělat, kam jít, a kde jsou jaké peníze a co a jak s podnikem.‘ Dítěti je dvanáct let. A ona říká: ‚OK, chápu.‘ – ‚My jsme babičce a dědečkovi nic neřekli, řekli jsme, že tam jedeme k příbuzným, aby se nebáli; říkáme to všechno jen tobě, abys věděla, že všechno bude v pořádku.‘ Teď si říkám, že jsme nebyli normální. Bylo by lepší rodičům něco říct, protože dítě… To znamená, že jsme na dvanáctileté dítě pověsili takovou zodpovědnost: ty víš, kam jsme jeli, ty víš, co máš dělat, kdyby se něco stalo. Prostě šlo o to, že moje dítě, mně se zdá, že vždycky byla natolik adekvátní a vyspělá, že jsem s ní v jakémkoli věku mohla mluvit o čemkoli a důvěřovat jí, a ona důvěřovala nám. Dodnes s ní máme takové prostě ideální vztahy. Zkrátka jsme s manželem odjeli na Majdan. Jeli jsme autem, a já si vzpomínám, jak jsem se bála, jak to bylo nebezpečné. Dojeli jsme normálně, zastavili jsme u našich přátel nedaleko Kyjeva, a oni říkají: ‚Počkej, musíte si ujasnit, co budete dělat, kde chcete být užiteční.‘ Přespali jsme, a pak si vzpomínám, jsme se spojili s lidmi, kteří nám řekli, abychom zajeli tam a tam a nechali tam to a to. Přivezli jsme nějaké věci, nějaké peníze, dali jsme, co jsme mohli. Víte, když přijíždíš do Kyjeva po těch mrtvých, to je stav… Ta Energie Majdanu byla natolik silná, natolik neskutečná, jako by se to nedělo tobě. My jsme tím prošli. Pamatuji si, že jsme našli náš doněcký stan. Přišli jsme tam, mluvili s lidmi a měl jsi pocit, jako by se všichni znali, jako by si byli blízcí. Stav… na jedné straně strach, bolest, smutek, zoufalství. A na druhé – duch toho boje, duch jednoty. Tak to bylo spolu. Vzpomínám si, že manžel tam chodil na nějakou službu na Majdanu. Já jsem se tam snažila něco dělat. Nějakou dobu jsme pobyli na Majdanu, předali jsme, co jsme přivezli, tu humanitární pomoc. Vrátili jsme se domů do Kramatorsku a říkali jsme si: co dělat dál?“

„A moje babička byla v zajetí. Nejprve je odvezli do Německa, pak do Rakouska. A babička – existuje fotka z té doby –, babička měla černé copy, takové dlouhé vlasy; babička byla velmi krásná. Vyprávěla, že je s kamarádkou z Kramatorsku zajali, a ona říká: ‚Měly jsme velké štěstí, že nás Pánbíček zachránil.‘ To znamená, že nemusely trpět tím, čím tehdy trpělo mnoho dívek, mnoho lidí. Říkala: ‚Pracovaly jsme v Rakousku, u Lince.‘ Pracovaly u lidí v hospodářství. Říkala: ‚Vždycky jsem byla na práci, věděla jsem, co a jak.‘ Prostě pracovaly, pomáhaly v hospodářství. Dokonce říkala: ‚Sedaly jsme za stolem společně s těmi lidmi, s nimiž jsme pracovaly.‘ Říkala: ‚Oni nás nikdy ani neoddělovali, jako že – vy tu jste dělníci, a my jsme hospodáři; seděli jsme všichni společně u stolu, co jedli oni, jedly jsme i my.‘ Babička pracovala na nějakém stroji, nepamatuji si přesně na jakém. Jednou se stalo, že jí prst uvízl v tom stroji. Říká, že vytryskla krev a rychle přiběhl hospodář z té rodiny, kde pracovaly. A říká: ‚V rychlosti mi omotal ruku – a na koně a odvezl mě do nemocnice.‘ Takže, řekněme to takto: nenechal ji napospas osudu, jako ‚máš, co jsi chtěla‘. Stalo se jí to tehdy na palci, neměla tam nehet, tak to bylo… Ale říká, že skutečně úroveň vztahu byla taková rovnocenná, normální. ‚Samozřejmě,‘ říká, ‚vždycky se nám stýskalo; dokonce nejen stýskalo, nějak jsme, jak se říká, tesknily po domově. Ale vždycky jsme věřili, že se všechno změní.‘ Ještě jedna historka se v naší rodině vypráví: že když babička odjížděla, když je brali do zajetí, její máma, moje prababička, jí dala kus sádla. Kousek soleného sádla zabalený v nějakém pergamenu nebo něčem takovém. A ona říká: ‚Já jsem si to sádlo chránila.‘ Někde leželo v chladu; někde leželo, nevím přesně, jak. Říkala: ‚Ale já jsem se ho nedotkla, protože nás dobře krmili.‘ Tak to sádlo leželo. Ale otec mé babičky, tedy můj pradědeček, se se svým bratrem dostal do zajetí. A představte si tu situaci. Ona se nějak přes ty rakouské hospodáře, pro které pracovala, dozvěděla, že její otec je v zajetí. Že je naživu, ale v zajetí. A ona říká: ‚Já jdu za tím hospodářem a říkám: »Je možné tátovi předat kousek sádla?«‘ Na což jí německy odpověděl – babička víceméně německy uměla. Pamatuji si to, on řekl: ‚Elen, já bych mu ho předal, ale já nemám sádlo, nemám takovou možnost.‘ A ona říká: ‚Já mám sádlo.‘ On říká: ‚Jak ho máš?‘ Ona říká: ‚Přivezla jsem si ho z domova.‘ A on jí opravdu pomohl to sádlo předat zajatcům. Můj pradědeček a jeho bratr díky tomu sádlu… Říká: ‚Krájeli jsme ho po takových kousíčkách; my jsme ho…, víte, jako by mělo cenu zlata..‘ A oni přežili.“

„Víte, tohle teď bude můj subjektivní názor. Ale já jsem tehdy nic nepocítila, nějaké takové kolosální změny. Pracovali jsme tak, jak jsme pracovali předtím. Studovali jsme stejně, jako jsme studovali dřív. Co bylo v obchodech, bylo tam dál. Takže žádné takové kolosální globální změny ve městě nebyly. Ale na univerzitě, kde jsem tehdy studovala, to všechno vřelo. Zdálo se nám, že začíná něco tak skvělého, začíná něco tak zajímavého… Pamatuji si, měli jsme učitele dějepisu; on říkal: ‚Teď se osamostatníme; teď začneme žít skvěle…‘ A jak budeme mít všeho víc a všechno bude lepší, jak dostaneme Polubotkovo zlato [podle legendy dal v roce 1723 hejtman Pavel Polubotok do úschovy jedné z anglických bank velké množství zlata; během rozpadu SSSR legenda ožila, samostatný ukrajinský parlament vytvořil zvláštní výbor, který navštívil Londýn; žádné zlato však nalezeno nebylo], jak teď všichni ‚oj, jé‘, všechno bude takové…! S takovými myšlenkami jsem přijížděla. Jdeme domů, vyprávím babičce, říkám: ‚Babi, teď to bude takhle.‘ A ona řekla: ‚Až se to stane, tak mi to řekneš. Jak bude, tak bude.‘ A já si říkám: ‚Sakra, oni to nepodporují? Oni nechápou, že to tu teď začne?‘ Zkrátka my jsme vnímali, že teď něco začne, měli jsme nějaké představy, že teď všichni někam poběžíme… Ale prostě běžný život běžných občanů, život města, ten se tehdy, zdá se mi, prostě nijak zvlášť nezměnil. Možná se to prostě nějak netýkalo mé rodiny, protože jak jsem říkala, nepamatuji si, že by rodiče v mém dětství strádali tím, že by nedostávali výplatu nebo že by něco neměli. Protože tu vždycky byli dědečkové a babičky, byly tu zahrady, kde pracovali, kde bylo jídlo. To znamená, kde se dalo přežít… Výplatu nějak víceméně dostávali… Nebo mě před tím vším jako dítě chránili, nevím. Ale zdá se mi, že pro mou rodinu celé tohle období prošlo tak hlaďounce a krásně…“