Oldřich Rosůlek

„Velmi dobře si pamatuji, jak otec organizoval odsun sudetských Němců. Vtiskla se mi do paměti kynžvartská kasárna. V těch kasárnách byli shromážděni sudetští Němci. Otec mne tam vodil za ruku. Bylo mi asi pět, nebo šest let před odsunem. Pamatuji si, že Němky měly vystrašené děti kolem sebe. Měly uvázané šátky na drdol a praly na valše prádlo. Ty děti byly hrozně vystrašené. Chtěl jsem jim dát nějaký bonbón. Byl jsem sám dítě, tak jsem si s nimi chtěl hrát. Ony nechtěly, jakoby se bály. Panovala taková velká nenávist k Němcům. Silně protiněmecké nálady.“

„Američtí vojáci nás brali do tanků a ukazovali nám součástky. Říkali, na co jsou všelijaké tachometry a podobně. Objížděli s námi stavení v Plzni na Slovanech, na Stromovce. Děti a dívky do dvaceti let nakládali do džípu. Vozili nás na Bolevák. Bylo tenkrát horké počasí. Koupali jsme se tam. Nás děti vždy seřadili, a když jsme doplavali dál, tak na nás zapískali. Většinou nás drželi v náručí a všelijak s námi ve vodě máchali. Potom nás zase přivezli zpátky. Rozváželi všechny po bytech. Každý jsme dostal takový balíček, tmavý kufřík. Byly tam složeny v přihrádkách žvýkačky, čokolády, mražené rozinky a pomeranče. Vždy jsme si přinesli takovouhle výslužku.“

„Byl jsem sám v hájovně. Vstal jsem nějak brzo ráno, asi ve čtyři, tak jsem si pustil rádio. Říkal jsem si, že si ještě poležím, tak jsem si pustil zprávy. Najednou slyším poplašný hlas, že vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Tak jsem se asi po páté vzbudil a celý rozespalý jsem čuměl. Byl to úder. Vzal jsem kolo a jel jsem do Plzně. Kolo se mi pak někde ztratilo. Čert ho vem. Byl jsem na náměstí, kde už byl mumraj. Mluvili jsme s ruskými vojáky a přesvědčovali jsme je, že tady není kontrarevoluce. Pak jsem byl u rozhlasu a radnice, které jsme bránili těly, aby tam důstojníci nemohli vstoupit. Druhý den jsme byli u opět u ohýnku před českým rozhlasem a nějaký ženský nám tam nosili čaj a koláče. Potom jsem jel k nám do Druztové, kde jsem sbíral podpisy proti okupaci a odevzdal jsem je v rozhlase. Byl to úder.“

„Prvně vjelo na náměstí nákladní auto, které mělo velkou pěticípou hvězdu. Byla to asi ta UNRRA. Když davy jásaly a moje matka měla jako nadšená sokolka kytici a házela ji po Američanech, tak se najednou ozvala palba. Z vrcholu kostela střílel nějaký fanatický Němec po lidech. Všichni utíkali.“