Vlasta Ručková

„Taky si pamatuji, jak se chovali ruští vojáci. Naproti Lembergera [textilní továrna] byla likérka Hermann Löw. Dnes je to Seliko. To byl také soukromník, Žid, který utekl. Okupovali to Němci a pak to znárodnili komunisté. A Rusové, když přišli, vyrabovali jednak fabriku s textilem, a také likérku. Vozili demižony s alkoholem. Pamatuji si, že jsme měli doma vázu, která zůstala s kytkami na stole, když jsme na týden odešli do sklepa. Vojáci jen vyhodili kytky a do té špinavé vázy si nalévali z demižonu a z toho pili. Nedovedete si představit, jak vypadali. To byly poslední dny války.“

„Pak přišel únor [1948] a mám z té doby zajímavý zážitek. Jeden tovaryš, který se tam [v dílně krejčího Ťapťucha] asi vyučil, byl už táta dvou dětí. Přišel únor a prostí lidé dostali do rukou zbraně. Jmenoval se Gusta, příjmení si už nepamatuji. Najednou Gusta nepřišel do práce, přišel asi za dva dny v montérkách, rádiovku na hlavě. Myslím, že u sebe neměl pušku, ale řekl, že je milicionář. A řekl mistrové: ‚Mistrová, kdybych chtěl, můžu vás zastřelit.‘ Ten jeho výrok si pamatuji. A ona říká: ‚Gusto, co to říkáš? Co to říkáš?‘ Byla z toho úplně vyděšená. Opravdu řekl, že by ji mohl zastřelit. A to jsme byli taková rodina. Měli pěkný byt a v jedné místnosti byla naše dílna. Uprostřed byl velký stůl, na kterém mistr stříhal, žehlil a všechno. Byla tam kamínka, na kterých se nahřívaly žehličky, říkalo se tomu železa a byl tam také pult s látkami. A byla tam úplná pohoda. A najednou přijde člověk, který je s vámi denně, a řekne manželce mistra, že by ji mohl zastřelit. Kde se to v těch lidech najednou vzalo? Najednou takový zrůdný režim.“

„Otec byl opilý, všichni muži, nejen vojáci, ale i naši muži byli opilí. Zpívali: ‚Volha, Volha‘. Byli úplně nadšení, že je konec války. Rusové běhali s puškami kolem záchodů. Měla jsem strach, že tátu zastřelí nakonec Rusové, protože byli tak rozjuchaní. A hledali ženské. Naši lidé jim říkali, kde jsou Němky. Posílali ty Rusy na Němky. A jedna naše sousedka měla sestru na náměstí ve Frýdku. Měla za muže německého důstojníka, dříve to byl lékárník, už starší pán, a byl na frontě. A ona byla sama v pěkném bytě na náměstí ve Frýdku. Ta sestra, sousedka, o ni měla strach. Vzala mě s sebou do Sviadnova, protože hlavní most pod zámkem byl vyhozený do vzduchu. Vyhodili ho naši lidé, když začínala válka. Viděli jsme to z našeho okna. A ta paní si mě vzala s sebou a šly jsme kolem řeky směrem na Sviadnov, kde Němci postavili široký dřevěný most pro potřeby války. Postavili ho němečtí ženisté a teď po něm jela ruská vojska. Měli koně, na vozech naloženou munici. Jeli od Zelinkovic a od Místku se k tomu mostu přibližovali. Blízko je splav řeky Ostravice a u něj dům, kde bydlela moje kamarádka. Byla zrovna venku. Přispěchala ke mně a začala mi vykládat, že Boženka Mondrziková, děvčátko od nás ze školy, je zabitá. A Jarek Vondrák, klempířův syn, že prý také padl. Byla jsem z toho vykulená a najednou obrovský výbuch. Koně létali do vzduchu. Asi nějaká německá střela přiletěla na ten most. Říkali, že na voze s koňmi vezli munici. Nastal obrovský výbuch a v tom zmatku jsem se té paní ztratila.“