Giorgio Savo

* 1940

  • „A já mám takové úplně nádherné vzpomínky. To byl člověk…, já bych neuměl říct pocit, který jsem měl, když jsme s ním byli. Protože, nejen že byl nádherný člověk, milý, a tak dále, ale co mě vždycky překvapilo, jestli se to tak může říct, to byl jeho úsměv a oči. Těma očima člověk už viděl, že on už nepatří do tohoto světa, že byl už jinde. Alespoň já jsem to cítil a viděl. A mě to dělá úplně husí kůži, když na to myslím, opravdu. Byl to ale takový rozkošný a milý pán. A když jsem potom přinesl tu knížku o Pražském Jezulátku, kterému on dal to imprimatur, tak on se na mě díval, a říkal: ,No pane Savo, no to už je let, co jsem to dělal.‘ A potom tam něco moc hezkého napsal, do té knížky.“

  • „Válka byla válka, ovšem ti Chorvati záviděli tátovi, protože viděli, že Italové… a tak dále. A právě jeden den, táta se vrátil s mámou domů, byli na aperitivu na Peristilu. Vrátili se domů a na něj čekali. Co se potom ukázalo, že všechny ty cesty, které vedly domů, byly zablokovány, připraveny na atentát. A to byl chlapík, Chorvat, šestnáct let starý, který ho zastřelil, protože to měl jako důkaz. On se chtěl dostat k chorvatským partyzánům a důkazem, že to chce opravdu mělo být, že zastřelí pana Sava, což on udělal.“

  • „To bylo tak, že on se do toho dostal, když mu bylo 19–20 let. On se narodil v roce 1900. Byl na benátské univerzitě. Ovšem jako i dnešní mládež se nechá do něčeho vtáhnout. To bylo spojené s tím, že Itálie vyšla z první světové války, a to byla mentalita Italů, kteří žili mimo Itálii. Což byla další věc, která táhla k nacionalismu. Ale já vidím, že ten začátek toho fašismu, to byl socialismus. A ten socialismus tu mládež táhnul. Ovšem potom se ta situace změnila, ale táta z toho bral tu nejlepší část a v tom zůstal až do smrti.“

  • „Měli jsme krásný byt, protože to byl Diokleciánův palác. Tak já teď říkám, že majitel mého domu, to byl císař Dioklecián. To je na Rivu ve Splitu a je to nádherný. A tak jsme tam žili, dokud se nestala ta tragedie, to byl ten atentát na tátu. On byl v tom období hlava fašistické strany, byli jsme stará italská rodina a tak dále, tak udělali ten atentát. Střelili ho do zad a zůstal paralyzovaný. A protože byl mladý člověk, 43 roků, srdce mu fungovalo, báječně zdravej, trvalo to 35 dnů, než potom zemřel. To bylo v březnu. A my potom koncem května a začátkem druhého měsíce jsme museli odejít ze Splitu. Maminka nesla všechno v ruce, a zaplať pán Bůh, že to takhle všechno bylo. Protože dědeček a babička, rodiče od táty, už byli starší lidi, museli jít pryč, ale museli tam všechno nechat, co patřilo rodině. To bylo skoro nesnesitelné. Ale maminka říkala, že tam nemůžeme zůstat. O to více, že dědeček a já jsme byli odsouzeni na smrt.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.05.2022

    (audio)
    duration: 01:52:16
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 18.12.2023

    (audio)
    duration: 01:20:27
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Miluji vaši kulturu, vaši historii, vaši hudbu. Cítím, že mi také patří

Giorgio Savo, 1990
Giorgio Savo, 1990
photo: Archiv pamětníka

Giorgio Savo se narodil ve Splitu dne 26. ledna 1940, rodičům Mileně a Giovannimu Savo. Na otce, jenž ve Splitu zastával funkci zástupce nejvyššího fašistického funkcionáře, byl dne 11. února 1943 spáchán atentát. Následkům atentátu, jehož strůjcem byl mladý komunistický partyzán, po 35 dnech podlehl. Krátce na to byla rodina nucena ze Splitu uprchnout do severoitalského Merana. Na sklonku války byl pětiletý Giorgio Savo a jeho dědeček, za své nepřítomnosti, komunistickými vůdci ve Splitu odsouzen k trestu smrti. V polovině padesátých let se rodina přestěhovala trvale do Říma. Matka si našla zaměstnání na ministerstvu zahraničních věcí a Giorgio Savo nastoupil kariéru v bankovním sektoru. Silné vzpomínky si pamětník uchoval na setkání s kardinálem Beranem. Od šedesátých let navštěvoval svou rodinu a přátele v Praze, která ho svým půvabem okouzlila. V sedmdesátých letech byl požádán o převoz liturgických knih z římské koleje Nepomucenum na Pražské arcibiskupství. V osmdesátých letech působil na pobočce Banco di Santo Spirito v New Yorku. Pamětník žije stále v Římě. (2024).