„To, co tam člověk potřeboval, byla propustka do pohraničního pásma. Protože byla železná opona, která byla dejme tomu sedm nebo deset kilometrů před státní hranicí, ale ještě několik kilometrů před tou železnou oponou bylo hraniční pásmo. A já jsem byl lesník a vykonával jsem službu v hraničním pásmu. Propustku mi vojenská kontrarozvědka sebrala, důvod neznám a je mi to jedno. Možná to zčásti bylo proto, že jsem měl za manželku dceru původních obyvatel, tedy sudetských Němců. Měli jsme dítě a já jsem si myslel, že mám jisté povolání. A najednou k vám přijde důstojník Pohraniční stráže a řekne vám: ‚Dej mi propustku.‘ Obrátil jsem se tehdy na ředitele Lesního závodu v Kašperských Horách a říkám mu: ‚Pane řediteli, Lesní závod Kašperské Hory je od Nepomuka až po Filipovu Huť a je dost míst, kde bych mohl být na místě hajného.‘ Ale on mi řekl, že pro něj mám cenu jen na Modravě. Tak mi nezbývalo než přijmout fakt, že propustku nikdy nedostanu a že jsem přišel o práci. Musel jsem se odstěhovat do vnitrozemí, skončil jsem na Křivoklátě. Žena, která měla hluboké kořeny na Šumavě, si nedovedla představit život jinde. A tak se naše rodina rozpadla.“
„Byli jsme svědky takových absurdních situací, když se tam třeba stavěly komunikace v tom pohraničí a teď tam třeba jelo nákladní auto a vezlo tam třeba bagr. A i když měl řidič propustku do pohraničního pásma, tak s ním jel voják, aby hlídal toho řidiče, ale s tím vojákem jel důstojník, který hlídal oba. To byly skutečně takový úsměvný příběhy. Dnes už je to jedno, můžu to říct. Měly u mě pracovat ženský na sázení stromků a jedna měla propustku, ale neměla vstup za dráty, to se ještě rozlišovalo. Ženský ji propašovaly v autě na cizí propustku za ty dráty. Já jsem ji hledal v lese, tak jsem šel na lesní správu a říkám: ‚Fořte, Irenu ženský asi propašovaly.‘ On říká: ‚To musíš vyřešit, aby z toho nebyl problém.‘ Tak jsem šel za péesákama, kteří tam dělali základní vojenskou službu, a říkám: ‚Klucí, pustili jste za dráty ženskou, která nemá propustku. Měli bychom pro ni sjet, aby nebyl problém, protože když se bude vracet, někdo to může kontrolovat.‘ Oni říkali: ‚My tam nesmíme, musíme si něco vymyslet.‘ Tak volali operačnímu důstojníkovi na rotu Pohraniční stráže. To vždycky bylo, že když se jelo za dráty, že se jede do zahraničí. Tak že jedou do zahraničí něco zkontrolovat. A museli jet tří, nesměl v tom gazíku jet jenom jeden. Hlídali jeden druhého, aby se nestalo, že uteče.“
„V zimě jsem jel po svém úseku a kontroloval jsem tam kalamitu. Tam, kde jsem měl úsek, se stýkaly dvě roty Pohraniční stráže, rota Javoří Pila a rota Kvilda. A já jsem vždycky nahlásil na Javoří Pilu: Jedu do lesa. A ono to fungovalo tak, že každý ten den, každé ráno, se vymyslelo nějaké tajné číslo a to číslo, když jsem vyjel na běžkách, jsem musel na ten sníh napsat a oni věděli, že je to někdo, kdo to číslo zná, a že to není někdo, kdo prchá do Německa. Protože ony ty dráty byly zapadaný, to se dalo normálně projet, ale lidi to nevěděli. Já jsem jezdil normálně po tom svém lese, ale hlídka, která byla z Kvildy, viděla, že tam jsou nějaké stopy od lyží, tak po nich jezdila. Já jsem ale jezdil cik cak po lese, tak jsem je potom viděl a říkám: ‚Hele...‘ Teď dva úplně vyfluslí vojáci, pes byl taky úplně hotovej... ‚To jedete po mých stopách?‘ A byl jsem okamžitě zatčenej. Já jsem řikal: ‚Tak to mě chcete zastřelit? Já tady dělám hajného.‘ A kdepak... samopaly. Já řikám: ‚Co se mnou chcete dělat? Já bydlím na Filipově Huti, já tady dělám hajnýho.‘ Nezájem. Byl tam takový sjezd, teď se tam tomu říká Lovčí skála. Já jsem řikal: ‚Já pěšky nepůjdu, jedu na lyžích dolů.‘ Ty blbci zastavili nahoře, řikal jsem si, že když to bude vypadat, že budu ujíždět, ty jsou z toho tak vyšokovaný, jsou schopný střílet, nebo ne? Protože oni mě vedli pod samopalama a vůbec nechtěli slyšet nic. Žádnej hajnej, pro ně jsem byl někdo, kdo chtěl utýct. Já jsem jim řikal: ‚Počkám na vás dole, stejně víte, kdo jsem.‘ Ještě přemýšleli, že by ke mně přivázali psa.“
Antonín Schubert se narodil 6. března 1960 v Karlových Varech a dětství strávil v Potůčkách v Krušných horách. Od svých patnácti let žil na Modravě, kde studoval lesnické učiliště a později zde pracoval jako hajný. První zkušenost s kontrarozvědkou měl jako devatenáctiletý kluk, když dostali s rodiči devizový příslib a procestovali německou stranu Šumavy. Po návratu zažil několikahodinový výslech. Další absurdní situace zažil při výkonu práce hajného. Při běžné kontrole terénu byl dvakrát zatčen, přitom velitel roty ho osobně znal. Největší ranou pro něho bylo, když mu byla bez udání důvodů v roce 1987 odebrána propustka do pohraničního pásma. Bez té nemohl na Modravě nadále jako lesník pracovat, a tak se kvůli práci odstěhoval na Křivoklátsko, kde opět vykonával povolání hajného. Ale protože manželka pocházela ze starého šumavského německého rodu a život jinde si neuměla představit, nechtěla se stěhovat, což pamětník považuje za příčinu rozpadu manželství. Jako nespravedlivé vnímá, že oba „kontráši”, kteří měli na svědomí mnoho osudů, pracovali po revoluci u celní správy. Od roku 1994 byl Antonín Schubert starostou obce Modrava. Zemřel 28. prosince roku 2022.
