Ing. Jiří Slezák

„Objevily se ruský letadla, ty Iljušin dvojky, které lítaly velice pomaličku. Vždycky jich přiletělo šest a jeden za druhým se pouštěly střemhlav na kolonu za dědinou. V dědině nestříleli, až za dědinou dávku z těch svých kanónů a hodili bombu. A zase ten kruh letadýlek se posouval směrem, jak ti Němci pochodovali. Další letadlo udělalo okruh, udělal dávku z kanónů, dvoucentimetrových, a hodili bombu. Němci po nich stříleli ze zbraní a ty střely svítily, zejména, když to bylo v podvečer, tak jsme viděli – obloha byla plná svítících německých střel. Ale ruským Iljušinům to nevadilo, oni byly zespodu pancéřované, proto lítaly tak pomaličku. Ale ani jeden ten Iljušin, aspoň jsme neviděli, že by byl sestřelený. Těsně před koncem války se tam objevily známé německé tryskové letadla, vlaštovky, německy die Schwalbe, no a to pro nás bylo, já jako třináctiletý kluk jsem zíral! Letadlo bez vrtule! A lítalo to už rychlostí asi 600 nebo 700 kilometrů za hodinu. Takže tato letadla už tam bojovala s ruskejma. Ale žádný pád letadla ani německého ani ruského v Grygově nebyl.“

„Jako dítě si pamatuju, když u nás gestapo dělalo prohlídku. Bylo to zajímavé, vyházeli kde co. Až se dostali do skříně, kde maminka měla prádlo. V jedné části vedle prádla objevili červené knížky. Domnívali se, že to je komunistická literatura. Ti se tak zaradovali! Nemáte ponětí, jak se gestapáci radovali a začali ty knížky vytahovat a otvírat. Ale protože to byli Němci, kteří uměli česky, protože v Olomouci skoro každej Čech uměl německy a každej Němec uměl česky. Takže když to začali otevírat, tak zjistili, že to byla maminčina červená knihovna. To byly dívčí románky a maminka to tam měla schované v prádelníku [smích]. Oni se tak naštvali, ti Němci! Začali sakrovat, práskli vším o zem, ještě tam něco rozházeli a už toho nechali. Tak to byl můj zážitek s olomouckým gestapem u nás v domě.“

„Přišel rok 39 a 15. březen. Počasí 15. března bylo takové poměrně chladné, sem tam spadla i nějaká vločka. Na vesnici jsme se dozvěděli, protože už jsme měli rádio, že jsme obsazeni německou armádou. Příští den mě maminka poslala, protože tatínek byl železničář, a tak jsme měli režijní jízdenku. Já jsem už tehdy jako šestiletý, mě maminka posílala třeba do Olomouce vyzvednout léky nebo něco podobného, věřila mi, že to dokážu. Byl jsem poměrně samostatný chlapec. Přijel jsem do Olomouce a viděl německé vojáky. Bylo to pro mě zajímavé, protože naši vojáci měli košile, a němečtí vojáci – v té době bylo poměrně chladno – neměli košile, ale jenom spodní trika. A samozřejmě uniformy jinačí. Co mě tam zaujalo, že před nádražím byl německý voják, v ruce měl veliký šufan a před sebou velkou nádobu s horkou polívkou. Stála tam u něho fronta a on tu polívku rozdával lidem. To bylo 16. března. A zřejmě to někdo asi filmoval. Jestli to byli Češi nebo Němci, kteří čekali na tu polévku, to nevím. Ale bylo to tak. Olomouc byla třetinově německá, tak předpokládám, že to byli hlavně Němci. Tak to byly moje první zážitky z toho, jak nás Němci zabrali.“