Alice Šmotková, roz. Molíková

„To přišli pro něj, aby šel mluvit na K 231, bylo to na Žofíně, nebo kde. Zrovna mu vytrhali všechny zuby. Měl strašné bolesti a z toho důvodu nemluvil a byla to naše záchrana, protože oni je potom všechny likvidovali. My jsme měli odjet do Švýcarska v tom 68. roce, protože jsem se bála, že ho zase zavřou. My jsme byli v Maďarsku a tam nás chytly události a já jsem se o Ludvu bála. Vrátili jsme se do prostřílené Prahy, bydleli jsme na Václaváku, bylo to hrozné. Já jsem váhala mezi rodiči a mezi tím, jestli ho zavřou nebo ne. Bratr, který se hodně angažoval, dodnes žije v Mnichově, protože utekl. Všichni chtěli, aby Ludva odešel, abychom odešli. Nakonec jsem zůstala, nakonec jsme zůstali.“

„Přišlo mi oznámení na moji poslední žádost o milost pro manžela – to je tedy terminus technicus, co tam napsali – že mu prezident uděluje milost s podmínkou deseti let. Já jsem tedy byla napnutá a nevěděla jsem, jestli ke mně přijde na Václavské náměstí, kde věděl, že bydlím, nebo k rodičům. A během dvou nebo tří dní, kdy mi přišlo to oznámení, tak zazvonil zvonek a za dveřmi stál tatínek s Ludvou. Opravdu jel k nim, protože si myslel, že budu ve službě a tatínek s ním přijel za mnou. Bylo to veliké. Já měla zrovna maturitní týden, ‚bílý týden‘. Takže jsem se na všechno vyflákla a bylo to úžasné.“ - „Odmaturovala jste?“ - „Odmaturovala.“

„Nejenže je teda pěknej a že za ním šílej všechny holky, ale že byl partyzán, že pořád funguje. Zrovna se vrátil z akce na banderovce. No já byla samozřejmě na něho zvědavá, bylo mi patnáct roků. I když jsem měla spoustu kamarádů a kamarádek, jak říkám, byla jsem divoká. Každou chvilku pod oknem někdo zapískal, mamka z toho byla na větvi, protože samí kluci s motorkama. Ale nikoho jsem neměla opravdově ráda. Pak jsem ho uviděla, pak mě seznámili s krásným ogarou valašským, krásnej byl! Ramena takovýhle, pas takovýhle, nádherný černý oči, kudrnatý vlasy blonďatý. No a měl mě! Byla jsem prostě vedle a vydrželo nám to potom celý život. Jenom ta mezihra mezitím byla hrozná. Takže dva měsíce prázdnin, kouzlo, první zamilování, nádhera. A on byl, byl úžasnej!“

„Byla velká amnestie a Hanka mi zavolala: ‚Hele, hned jedeme prvním autobusem do Příbrami na tábor.‘ Takže samozřejmě, šaty oni neměli, takže jsem vzala nejlepší šaty, co tam tatínek měl. Boty, košili atd. Hanka taky a jely jsme do Příbrami, jely jsme na tábor. To mám jako jedinou vzpomínku, kdy na mě byli hodný. Kdy ten bachař, a ten se jmenoval Košulič, ten velitel toho Bytízu, povídal: ‚Á, první vlaštovky amnestie jsou tady.‘ My obě rozzářený, že jo. My jsme si snad myslely, že nám je hned pustěj. A oni říkali: ‚Tak se podíváme, kdy vám je pustíme.‘ No a Hanky Josef bydlel v Praze a byl zatčenej v Praze, tak ho hned našli a povídá: ‚Ano, nechte tady šaty, do dvou dnů přijde doktor Plocek.‘ No a teď Ludvík Šmotek. V Praze nebyl. Teď to byly takovýdle bichle, takhle velký. A oni tam hledali, protože tam bylo hrozně politických vězňů. A pak řekli: ‚No jo, a nebyl zatčenej na Moravě?‘ A já říkala: ‚No byl.‘ Tak vzali tu bichli Moravy. Ani tam nebyl. Tak přinesli tu, kde byli ti, co do toho nespadali, a tam byl Ludva. A on říkal: ‚No jo, nejtěžší paragrafy, velezrada, špionáž.‘ Nanesli na něj kdeco možnýho. ‚Tak bohužel na něj amnestie nespadá.‘ Bylo to šílený. Bylo to hrozný. Já už jsem byla přesvědčená, že když řekli, že Josef během dvou dnů přijde, že on taky. Bylo to strašný. Šly jsme s Hankou spolu a Hanka měla nápad, že se zastavíme na Svatý Hoře poděkovat. No já jsem na ni vyletěla jak saň: ‚Ty si běž poděkovat, já nemám za co.‘ A letěla jsem od ní, tam je takový lesík, práskla jsem tam sebou, brečela jsem. V dálce houkal vlak. (povzdech) Já to říkám, protože jsem se toho nikdy nezbavila. Toho pocitu, že život nemá cenu, že on tam zůstane.“

„Nakonec mi jeden pán poradil, že nemá cenu, abych žádala pořád milost pro snoubence, abych si ho vzala na dálku. Jenže v tý době už byla tahle možnost rok zrušená. Ale přesto i mezi těma bolševikama byli vopravdu dobrý lidi. Ten jeden se za mě vzal a antedatoval moji žádost, a prostě uskutečnila se ta svatba na dálku. Měla jsem ji tady na Staroměstský radnici, Hanka byla za svědka. Josef Plocek, její manžel, oni už byli sezdaní, dělal zastupujícího ženicha. Ale víte, bylo to hrozný, protože pro každou holku je svatba něco úžasného. A teď když slyšíte: ‚Slečno Alice Molíková, berete si Ludvíka Šmotka plnou mocí zastoupeného panem doktorem Plockem za manžela?‘ No já jsem to ‚ano‘ ani moc nemohla říct. Jenže Josef do mě šťouchl a řekl: ‚Hele, co kdybych řekl já ne, to by byla sranda, viď.‘ Já jsem se začala smát. Potom jsem okamžitě odjela na Bytíz s velkou krabicí cukroví. Tam jsem prosila toho bachaře, jmenoval se Čínský kuře, oni měli přezdívky a on byl přes Čínu a přes kuřata. Tak jsem ho prosila, aby to dal Ludvovi a aby mu řekl, že ten sňatek prošel, že je ženatej. On všechno slíbil. A já jsem za čtrnáct dní potom dostala dopis, kde Ludva znovu psal, on v každém dopise psal: ‚Alenko, prosím tě, napiš mi datum, kdy to bude. Já aspoň v duchu budu s váma a budu v duchu stát vedle tebe.‘ No a já za čtrnáct dní znovu dostala v dopise, napiš datum.“