PhDr. Jan Šolc

„No tak ta mě odvedla jednou ráno z rajonu, kde jsem na štábu v šest hodin ráno utíral chodbu. Přišel civilní člověk, takový docela pohledný, a řekl mně: ‚Opřete tady to koště a půjdete se mnou.‘ Já jsem řekl: ‘Já nevím, kdo jste. Já nemůžu jít s vámi, protože vás neznám, a mým velitelem je kapitán Novák (pardon, to byl někdo jiný, to je jedno, to bylo až potom dál ve Frenštátě). Ale on, že velitel je se vším srozuměný a 'pojďte se mnou'. Odpečetil kovové dveře a začal mi ukazovat svoje diplomy, svoje alba s fotografiemi a začal mě přesvědčovat, že není žádný kádr, že je dělník, soustružník a že ho strana vybrala. A řekl mně: ‚Co byste udělal, kdyby za vámi přišel někdo o vycházce do takovéhle nalejvárny?' Já říkám: ‚Okamžitě bych to hlásil veliteli.‘ ‚No vidíte, to je rozumné, tak bychom měli spolupracovat víc!‘ A já jsem odmítl.“

„Do naší třídy chodily i německé děti. Ze začátku byly velmi plaché, protože jejich čeština nebyla bezvadná a vůbec se bály nějak vystupovat. Ale během několika týdnů už to bylo dobré, skamarádili jsme se. Popravdě, my jsme zapomněli potom, že to byli Němci. Když se scházíme dnes po letech dlouhých, tak se ptám, s jakými pocity zažívali tu českou školu. Museli chodit na radnici s rodiči pro potravinové lístky a byli přezkušováni z češtiny. A pokud nemluvili česky dobře, tak ta rodina nedostala lístky. Jedna moje kamarádka, velmi taková odbojná a taková jako statečná - to projevovala i během školní docházky - mi vyprávěla, že odmítla mluvit česky na té radnici. Její bratr na ni hrozil pěstí ještě v kanceláři. A jednou kvůli ní nedostali příděl - ona odmítla mluvit česky. Tak vzpomínala, že máma chodila večer k plotu – bydleli tady ve vilové čtvrti v suterénu - a lidé, kteří to věděli, i Češi, jí vždycky přinesli bochník chleba.“

„Najednou mi přišel - to už byl rok 1989, prosinec - přišel mi telegram, na lešení, přivezl mi ho noční vrátnej, já jsem nastřeloval, měl jsem tam dvě lampy, bylo asi půl desátý večer. Říkal: ‚Tady ti zapomněli dát denní z města telegram.‘ Tak jsem ho roztrhl, šel jsem k tý lampě a tam jsem si přečetl... mně psali, že Občanské fórum Liberce a Jablonce, to byl takovej revoluční orgán, mě deleguje do Federálního shromáždění. To se dělalo odzdola všechno, že jo. Tak jsem jel do hospody U miliónu. A jel jsem si dát guláš, tam byla taková rýha, o to jsem si opřel ten telegram a říkal jsem si: ‚Čéče, jakej ty budeš poslanec? Co ty umíš z tý politiky?‘ A to je právě ta revoluce. Že kdo se nebojí a má motiv a ví proč, tak do toho vždycky vletí a cestou se to naučí. Takže takhle já jsem šel do toho parlamentu, předsedal jsem brannýmu výboru, prověřoval jsem 36 generálů komunistickejch, asi 700 lidí vojenský kontrarozvědky a jezdil jsem po Evropě a dělal jsem všecko, aby tahle zem se dostala do NATO. Prezident tak jako předseda vlády a tak dále. Najednou jsem se z člověka zavrženýho, kterej pracoval rukama, stal politikem. No a nechal jsem se ještě jednou zvolit a pak už ne. Pak jsem se vrátil do Liberce, tady na univerzitu. Ale jednou mě Michael Kocáb, geniální muzikant, ještě žije... mě pozvali z Pražskýho hradu, přijeli tam v limuzíně a řekli: ‚Jestli budete souhlasit, Havel vám nabízí, jestli byste v jeho kanceláři dělal ředitele politickýho odboru.‘ Čtyři roky, a pak už jsem šel sem. Ještě jsem tady učil na univerzitě chvíli a život utekl.“

„Byla ta válka, končila válka, a když pražskej rozhlas žádal o pomoc občany, že Němci u Československýho rozhlasu střílejí a lidi popravujou u zdi, aby někdo přijel. No tak táta sedl u mlejna, byl u mlejna, na náklaďák, kde už bylo asi dvacet chlapů. Jenomže on si frajersky oblékl uniformu nadporučíka, vzal si pistoli a jeli. A když z Hrdlořez jeli do kopce, tak ten náklaďák předjel motocyklista. A říká: ‚Doktor se musí vrátit. Protože Němci se stahujou k Praze.‘ Abyste věděli, všude v Evropě už bylo dobojováno, jenom u Velichovek na Hradecku měl maršál Schörner milion odpočatejch vojáků a ty byli připravený Prahu úplně zničit. A když se blížily ty předsunutý jednotky k Praze, tak právě naši se snažili, protože v Praze taky byla divize SS zbraní, tak tam měli hájit ten rozhlas. To byla veliká bitva před tím rozhlasem. No a tak ten předseda revolučního výboru měl hlavní slovo, takže táta musel slézt z tý korby, sednout si za něj a vezl ho zpátky. A stala se jedna strašná věc, že když vjížděli do Prahy, tak ten náklaďák dostal zásah německou pancéřovkou. A když to přijel potom jeden svědek líčit, my jsme byli v Kyjích u Prahy, když to přijel líčit, co se stalo, tak táta odešel, sedl si na terasu a díval se do polí a všechno mu to táhlo hlavou. Nepřišel vůbec do pokoje, já jsem za ním chtěl, ale babička říkala: ‚Nech ho, nechoď za ním, on chce bejt sám teďka.‘ Tak přemejšlel právě o tej náhodě a nenáhodě. Tak to všecko právě nesl z dětství s sebou, tyhle věci. No a samozřejmě radost obrovská. Přijeli Rusové a ohromně plný ulice tanků, z těch hlavnic běhal ten kordit, ten plyn, kvetly ty bezy a to bylo ohromný nadšení. Poprvé jsem jako kluk, šestiletej, viděl státní vlajku. Červenomodrou, jak ji lidi vyvěšovali, tak jsem chodil po ulici a počítal jsem, kolik těch vlajek je.“

„Václav Havel byl v Liberci 21. srpna 1968. Když sem jely ty tanky. A liberecká radnice tenkrát byla obložena lešením a na tom lešení byly složený těžký kamenný kvádry, který vykrajovaly tu zeď pod okny. Uvidíte takový táfle kamenný, který dělaj tu radnici nádhernou, a když se blížili Rusové v noci 20. srpna už od Hrádku, tak tyhlety kluci mladý, který hlídkovali, protože věděli, že ta invaze už je na spadnutí, tak měli spojky blíž k hranici. Jakmile viděli, že teda jedou ty řady světel k hranici a překračujou, tak otočili motorky a jeli do Liberce. Řekli: ‚Koukejte, už jedou!‘ Kluci se na lešení připravili a ty tanky jely odzdola pod divadlem, před poštou se otočily doprava jako na náměstí Benešovo k radnici. Jely nahoru na Sokolskou, před poštou se otočily, vjely na náměstí a podél těch sloupů jely dolů. A tam jsme právě stáli. Stál jsem tam já s manželkou, stál tam policista s bílou dopravní čepicí, kterej tu jejich jízdu měl řídit. Pak tam stál ještě známej slavnej herec Jan Tříska a vedle něj stál neznámej mladej člověk, nejistej. A najednou z věže toho tanku se ozvala střelba kulometem a celý to náměstí lehlo na zem. To bylo jak figurky, prostě. Lehlo. Bylo to tak, že ten kulometník stál ve věži kulometu a někdo z lidí hodil kus dřeva, poněvadž lidi jim házeli do cesty, co se dalo. I trámy dřevěný. Ale ty tanky z toho udělaly šmelc, že jo. Takže tam takovýhle kus dřeva, někdo vzal ten kus dřeva a hodil to po tom tankistovi. A teď jsme viděli, jak on stál v tý věži, tak měl úplně černej obličej z toho prachu a najednou se lekl, jak mu to zasvištělo, viděl jsem to bělmo v těch očích, sklopil ten kulomet a pokropil to náměstí. No bylo to hrozný. Plazili jsme se a ten policajt nás vedl, a aby neměl tu bílou čepici jako terč, tak ji strčil pod uniformu a ten střelec z toho tanku nestřílel po lidech, střílel nad lidi, jenom aby vzbudil strach v těch lidech. My jsme se plazili a já jsem se dostal k telefonní budce, která tam stála, a ten policajt na mě řval: ‚Tam ne, z toho bude hromada třísek a skla! Tady do toho průjezdu!‘ Tak jsme se doplazili do toho průjezdu, moje žena si úplně rozedrala punčochy. Vběhli jsme do průjezdu, tam byl takovej starej pán a řekl: ‚Pojďte sem, já vás schovám tady na uhlí a zamknu ve dvoře. Oni budou za chvíli prohledávat dům a tam vás nenajdou.‘ No a teď najednou ten mladej nerozhodnej chlap, co tam stál opodál, najednou povídá: ‚No ale oni už nestřílej.‘ Tak se šel podívat ven a zjistil, že lidi už vstávaj, ty tanky jedou dál a je klid. Vrátil se a to byl Václav Havel.“

„Najednou spadla stíhačka, sestřelená západní anglická stíhačka, hned za naším domem. Tak jsem viděl, jak letěla dolů, jak ten motor řval a pištěl a najednou na nebi se objevil obláček bílej. A ten zachránil tomu letci život. Dopadl na pole, ale už se tam hnali vlajkaři. Abyste věděli, kdo byli vlajkaři. Vlajka byla organizace českých kolaborantů, kteří pracovali pro Němce a byli sdruženi v organizaci Vlajka. No a pochopitelně ti přijeli, poněvadž se chtěli zavděčit nacistům, tak přijeli nejdřív, a tam toho letce začali mlátit a tak dál. To všecko se nesmělo, to bylo proti haagským mezinárodním úmluvám, ale válka je válka, tam pravidla neplatí.“

„Zanedlouho se začala vojska shromažďovat u hranic, nastalo napětí, no a 21. srpna, to už je takový podletí, v noci někdo bouchal na dveře. Já už jsem byl v posteli, tak jsem šel otevřít a tam stál v županu soused v papučích a říká: ‚Rusové nás obsadili.‘ Já říkám: ‚Jak?‘ ‚No otevřete si okno. Podívejte se na nebe.‘ Tam jsem viděl, jak se táhla červená čára dopraváků těžkejch. To jsem nevěděl, že si vezli ještě vodu, všechno si vezli, zbraně, lidi. No a tak to byl ten 21. srpen, další černej den našich dějin. No to víte, lidi začali reagovat, psali transparenty, psali na věže těch ruskejch tanků, to možná jste viděli ty obrázky. Ale všechno se vrátilo do starejch kolejí. Rusové si vynutili vládu tady lidí, kteří s nima souhlasili. Já jsem byl tehdy zástupce ředitele školy a předvolali mě k prověrce. To byl takovej způsob, jak vás buď chtěli zlomit, anebo vyhodit. Tam seděla prověrková komise, důstojník policejní, nějaká prodavačka z trafiky, no pak tam byli asi dva lidi ze školy. No a ty mně položili několik otázek, já jsem na ně odpověděl, jak bych vám řekl dneska: že to nebyla žádná bratrská pomoc, ten vpád, ale že to byla okupace a že na to velice doplatíme ve světě tím, jak se projevil socialismus u nás. Takže mě okamžitě vyhodili a já jsem šel na dvacet let dělat na stavbě montéra. Moje univerzitní vzdělání, který jsem si mezitím mohl dálkově dodělat... No bylo to fajn. No já jsem jako skaut prostě neměl problém. Byl to takovej nádherně cikánskej život, bylo nás pár, jezdili jsme po celý republice. Já jsem nastřeloval, svářel, to jsem se rychle naučil.“