Олена Спрогіс Olena Sprogis

„Pátý červen, kdy ze směru od Slovjansku vstoupila do města ukrajinská armáda. Napočítali jsme osm obrněných transportérů. Zastavily naproti našemu domu. Byli jsme ve městě. Děti byly samy doma. Dcera říká: ‚Mami, tak a tak.‘ Říkám: ‚Dašo, jakou mají vlajku?‘ Ona říká: ‚Ukrajinskou.‘ – ‚Proč se bojíte?‘ – ‚Protože střílejí.‘ – ‚Kam střílejí? Tam, kde stojí [okupační vojska]? Lehněte si na zem, přikryjte se dekami. Ničeho se nebojte.‘ Jedeme, a nemůžeme projet, protože tam… Letíme domů přes pole, prostě přes všechna pole, protože tam jsou děti. A proti nám se řítí velké černé auto. Strašně jsme se báli, že je to… Říkají nám: ‚Nejezděte tam.‘ Já říkám: ‚My jsme místní, vyznáme se tu.‘ Protože tam se nedá projet. Přijíždíme a já říkám: ‚Daško, co se stalo?‘ – ‚Strejda,‘ – říká, – ‚strejda seděl u nás na stromě. Roztáhla jsem závěsy a dívám se. A on mi ukazuje takhle: zatáhni závěsy, a říká: ničeho se neboj.‘“ – „A co bylo pak?“ – „Pak zaklepali. Zeptali se, jestli můžou jít dovnitř. Nikdo tam nebyl. Nikdo nikoho neskrýval. Podívali se, neuráželi, nestěžovali si, nic. Omluvili se. Dcera už byla starší. Otevřela dveře. Nikdo ji neurážel, nic takového. Všechno to je strach, bolest. To je vše. Pak, 5. června, byla velmi hrozná noc. Hodně stříleli… A následující den jsme se dozvěděli, že Kramatorsk byl osvobozen.“ – „Jak jste se to dozvěděli?“ – „No, jak? Všichni to věděli! Předtím byl velký klid, nejezdila žádná auta a nad městem dvě hodiny létalo letadlo. A nic se nedělo. Jak jsme se to dozvěděli? Protože jsme první obec od [strany] Slovjansku. A když už zajeli, prostě projížděli, nikdo nestřílel a byly tam vlajky; to už jsme pochopili, že ukrajinská armáda je ve městě, že už je konec, nikdo [z okupantů] nezůstal.“ – „Jaké jste tehdy měli pocity?“ – „Sláva Bohu, že všechno skončilo. Pak, neznámo proč, dovolili [okupantům] jít směrem k Doněcku. A to ‚dovolili jít‘ trvá dodnes.“

„Tři měsíce nám vůbec nedali výplatu.“ – „A jak jste žili?“ – „Cestující nám nechávali jízdenky. Nebrali si jízdenky [to průvodčí umožnilo oficiálně jednou prodanou jízdenku prodat opakovaně a tím získat peníze navíc]. Věděl jsi, že máš plán [pracovní]. Tehdy to bylo tak, že jsme z těchto peněz žili. A to máme s dcerou dodnes. Když vím, že se dcera vrací z Charkova domů, první, co udělám, je, že jí v supermarketu koupím ‚Kinder vajíčko‘. Otvírám ledničku a dávám ho do dvířek, kde jsou vajíčka. Ona první, co udělá: ‚Ahoj, mami!‘ Otvírá ledničku. Když tam je, maminka ji čekala. Každý den tam [v práci] něco počítáš, odevzdáváš ty plány. A o peníze, které ti zbyly, o ty, které ti darovali, [se dělíš] s řidičem… Protože řidič je také bez výplaty. Pak jdeme koupit něco domů. Když je to dlouhá směna, tak ráno vyjíždíš ve 4:57 a přijíždíš ve 13:58. Celou dobu na nohou. Jdeš na trh… Podle toho, kolik máš peněz, kupuješ domů něco k jídlu. Když usoudíš, že je to opravdu dobrý den, můžeš si dovolit koupit svému dítěti ‚Kinder‘. A když se vracíš domů, ona říká: ‚Mami, měla jsi dneska dobrý den?‘ Tak to zůstalo dodnes – ta maličká, drobná věc, kterou jsem pro ni tehdy mohla udělat.“

„Moje dcerka šla do první třídy, ale řešila rovnice pro třetí třídu. Byla to komunikace, kreslení. Dohromady to bylo všechno na takové úrovni, že absolvovala ukrajinské gymnázium se zlatou medailí, s červeným diplomem. Končila ho ale v roce [20]14, kdy tady byla válka. A na oslavě u nás byli lidé, kteří to všechno…“ – „Sledovali?“ – „Ano. Zlatou medaili mé dceři prostě vložili do ruky, protože byla na modrožluté stuze. Vynechali ten slavnostní okamžik, kdy by všem pověsili medaile na krk. Aby jim je nestrhali. Prostě jen tak, aby ji ochránila, do ruky. Pak bylo ZNO [externí nezávislé hodnocení na Ukrajině – zkouška pro přijetí na vysoké školy]. V Kramatorsku ho nedělali. Poslali jsme ji do Oděsy. A já dodnes nechápu, proč děti z Doněcké a Luhanské oblasti z nějakého důvodu posadili do zvláštní třídy. Pak nejvyšší počet bodů, který bylo v ZNO možno získat, byl 200. Ona měla 197, 183 і 189 bodů z těch tří předmětů. A já říkám: ‚Posadili jste je do zvláštní třídy? Co, ukázali vám, co v nich je?!‘ Takto na ně tlačili; bylo to tehdy hodně bolestivé. Nebyla to přece jejich vina. Připravili je tehdy o všechno: o normální maturitu, o slavnostní vyřazení abiturientů… Při jejich maturitě byla válka. A před dvěma lety, když můj syn končil střední školu… Když začala válka, bylo mu dvacet let. Jeli jsme mu vybrat oblek. On říká: ‚Mami, pojď, koupíme takový, aby byl i na maturitu i na svatbu, abychom nemuseli kupovat dva.‘ Sedmadvacátého února mu bude 20 let. A 24. února začíná válka. Svatbu odkládáme na léto. On zůstává bez slavnostního vyřazení abiturientů. Přijíždíme na ‚Novou poštu‘, dostáváme obálku a tam je jeho diplom, vysvědčení. Dívá se na to a říká: ‚Mami, moje maturita je ještě »lepší « než Dašina [Daša je domácká podoba jména Daryna].‘ Takhle se nás dotkla válka.“

„Babička vyprávěla takové příběhy, z těch třicátých let… Bylo jí tehdy 10–12 let. Co vyprávěla? Že tam jezdili nějací policajti s vozy, kteří všechno odváželi. Jak kopali zemljanky. A chodili do té zemljanky. Protože mi vyprávěla, jak schovávala kůzlátko. Ono mekalo, a ona říká: ‚Musela jsem mu takhle rukama držet tlamičku, aby nemekalo, aby ho nenašli, aby nám nesebrali poslední kůzlátko.‘ A to byla jejich záchrana – nějaké dvě sklenice mléka pro děti. Všechny děti přežily.“