Jan Štach

* 1925  †︎ 2019

  • „Když přišli, poznal jsem sudetské Němce. Když jsem chodil do tercie, bylo to 15. března, kdy do Vsetína přijeli němečtí vojáci. To nebyli sudetští Němci, Sudety byly jenom v severozápadních Čechách a podle Keltů se to jmenovalo Pohoří divokých prasat. My jsme jako terciáni museli jít ven vítat ty německé vojáky, ale dali jsme si vázanky na půl žerdi. A tehdy jsem poznal, že Němci, kteří (bylo jich asi kolem dvaceti na Vsetíně) volali Heil Hitler, Sieg Heil, vítali velice německé vojáky. Podruhé jsem poznal Sudeťáky, když přišli zatýkat mojeho bratra. Bratr nebyl doma a přišli k nám tři gestapáci z Brna. Jeden mluvil česky a ten držel v ruce pistol a řval na nás, že nás všechny postřílí. Já jsem mu něco odmítl, měl jsem čtrnáct roků tehdy, a dal mi takový pohlavek, že jsem spadl na zem. Maminka plakala, ten Sudeťák na ni řval, že špatně vychovala syna, a to tam byl Němec, který neuměl vůbec česky, ten maminku ještě pohladoval, aby neplakala. Takže jsem poznal, že ti Sudeťáci byli mnohem horší než Němci. V Německu jsem měl i přátele, odsunutí, a proto nemám rád toho politika, který byl ministrem zahraničních věcí, Schwarzenberga, protože se omlouval sudetským Němcům. Nebo navedl Václava Havla, aby se jim omluvil. Za to, co nám udělali, by zasloužili trest smrti.“

  • „Jak přišla válka nebo končila válka, přišli na Valašsko partyzáni. Ze Slovenska, s velitelem Ušiakem. Toho však zradili a zahynul a převzal to po něm Murzin. Dalším, co jsem znal, byl Petr Buďko, kapitán, který se stal partyzánem, když spadl z letadla; byl to letec. S tím jsem si rozuměl a s tím jsem se poznal začátkem roku 45. Vykládal mi o prezidentu Benešovi, že s ním mluvil v Moskvě. U nás spávali v podkrovní světničce, kde se skrýval velitel Obrany národa pan Lorenc ze Zlína a kde se dělaly schůzky Obrany národa. Bratr je chránil před gestapem a odváděl je na Slovensko, protože chodil po lese a znal to tam. Ve světničce se také skrývali v noci, spávali tam partyzáni.“

  • „Ještě jak jsem psal verše. Ještě jako začínající básník jsem chodil do Zlína. To byl herec Ilja Prachař, ten to vedl, a tož tomu se to tak líbilo a říkal, že ve verších má být nějaká příhoda. A poznal jsem se také se spisovatelem Janem Drdou, který mi říkal, že jenom abych se nedával na spisovatele, že je to velice těžká práce. Ale on musel psát ještě projevy pro Gottwalda, jenomže potom v osmašedesátém Drdu vyhodili nějak z vůbec všeho a setkal jsem se při shánění materiálu v ŘEMPU Praha s jeho dcerou, kterou přijali do zaměstnání v ŘEMPU, aby pod cizím jménem...“

  • Full recordings
  • 1

    v domě pamětníka v Pozděchově u Vizovic, 06.11.2015

    (audio)
    duration: 52:41
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nosil vzkazy partyzánům a říkali mu: Kdyby tě chytli, musíš to sníst

Pamětník na vojně, portrét, Opava/Krnov 1948
Pamětník na vojně, portrét, Opava/Krnov 1948
photo: archiv pamětníka

Jan Štach se narodil 29. září 1925 v Pozděchově na Valašsku. Vyrůstal v evangelické rodině se čtyřmi dalšími dětmi jako nejmladší. Rodiče vlastnili půdu a Jan jim odmalička pomáhal. Po páté třídě obecné školy začal studovat na Masarykově gymnáziu ve Vsetíně. Když mu bylo patnáct let, gestapo zatklo jeho staršího bratra Slávka. Byl činný v Obraně národa a rodina Štachových ukrývala partyzány. Bratr, kterého pamětník velice obdivoval, byl odsouzen a ve vězení zemřel. Jan Štach dál pomáhal partyzánům a vraždění, kterého se Němci dopustili v Prlově a Ploštině, silně ovlivnilo jeho další život a literární tvorbu. Stal se rolníkem a později pracoval v místním družstvu. Současně psal verše a divadelní hry do regionálního tisku a angažoval se v osvětě - v boji proti kouření a sudetským Němcům. Zastával četné funkce. Po roce 1968 byl na základě veršů, které otiskly místní noviny, zbaven členství v KSČ. Pamětník je autorem mnoha publikací a divadelních her s náměty z druhé světové války.