Jan Štach

„Ještě jak jsem psal verše. Ještě jako začínající básník jsem chodil do Zlína. To byl herec Ilja Prachař, ten to vedl, a tož tomu se to tak líbilo a říkal, že ve verších má být nějaká příhoda. A poznal jsem se také se spisovatelem Janem Drdou, který mi říkal, že jenom abych se nedával na spisovatele, že je to velice těžká práce. Ale on musel psát ještě projevy pro Gottwalda, jenomže potom v osmašedesátém Drdu vyhodili nějak z vůbec všeho a setkal jsem se při shánění materiálu v ŘEMPU Praha s jeho dcerou, kterou přijali do zaměstnání v ŘEMPU, aby pod cizím jménem...“

„Když přišli, poznal jsem sudetské Němce. Když jsem chodil do tercie, bylo to 15. března, kdy do Vsetína přijeli němečtí vojáci. To nebyli sudetští Němci, Sudety byly jenom v severozápadních Čechách a podle Keltů se to jmenovalo Pohoří divokých prasat. My jsme jako terciáni museli jít ven vítat ty německé vojáky, ale dali jsme si vázanky na půl žerdi. A tehdy jsem poznal, že Němci, kteří (bylo jich asi kolem dvaceti na Vsetíně) volali Heil Hitler, Sieg Heil, vítali velice německé vojáky. Podruhé jsem poznal Sudeťáky, když přišli zatýkat mojeho bratra. Bratr nebyl doma a přišli k nám tři gestapáci z Brna. Jeden mluvil česky a ten držel v ruce pistol a řval na nás, že nás všechny postřílí. Já jsem mu něco odmítl, měl jsem čtrnáct roků tehdy, a dal mi takový pohlavek, že jsem spadl na zem. Maminka plakala, ten Sudeťák na ni řval, že špatně vychovala syna, a to tam byl Němec, který neuměl vůbec česky, ten maminku ještě pohladoval, aby neplakala. Takže jsem poznal, že ti Sudeťáci byli mnohem horší než Němci. V Německu jsem měl i přátele, odsunutí, a proto nemám rád toho politika, který byl ministrem zahraničních věcí, Schwarzenberga, protože se omlouval sudetským Němcům. Nebo navedl Václava Havla, aby se jim omluvil. Za to, co nám udělali, by zasloužili trest smrti.“