František Stefanides

„V obci byl švec Koudela, který dělal spojku brdským partyzánům a nosil jim jídlo. No a tatínek mu dával salámy a tyhle trvanlivé věci, posílal to po něm do těch lesů. Nejsmutnější bylo to, že po válce, v osmačtyřicátém, jeden továrník z Prahy si k tomuto ševci schoval kůže, které měl na kabelky, aby mu to nezabrali, a dali to do stodůlky a řezal dříví a házel na to ty špalíky. Ale sousedka vedle – velká soudružka – to udala. Tak přijela Lidová milice, všechno to naložili na valník a dovezli to do JZD, že se to bude druhý den vystavovat. No a ono přes tu noc tam nic nezbylo, všechno to lidi rozkradli. To samé, když vyvezli kněze, tak každej nějaký koberec, a co mohli, tak si ukradli. A tam byl třeba jeden, který se jmenoval Svoboda, který, říkala maminka o něm, když byla schůze agrárníků, tak, že se bil v prsa, že má i krev zelenou. Ale změnou režimu se přebarvil a už byl soudruh. No a on právě v tom klášteře ukradl asi šest kalichů, rozbil to, udělal z toho nějakou takovou kouli a šel to prodat… Já nevím, která firma to tenkrát vykupovala. No a ono jim to bylo podezřelé, tak na něj vydali zatykač. No a v obci byl okrskář, esenbák, ten se jmenoval Touš a ten mu říkal: ,Pepíku, ve tři hodiny tě mám přijít zatknout‘. No a Pepík nic lepšího neuměl, šel na půdu, dal si provaz a oběsil se. Jenže ten provaz udělal dlouhej a on se dotýkal prstama země, že mu to trvalo daleko dýl, než se oběsil.“

„Když třeba stěhovali toho Zemana, jak je v Obořišti vedle kostela ten velkostatek, tak už za těmi vraty, tam je takhle ten vjezd, tak už tam čekal nějaký Kusovský, který měl naložený nábytek, a jak tohohle vyvezli, tak už tam jel s tím svým. A to byl zedník a dělal předsedu JZD a rozhodoval o všem. A během dvou let krmili došky, jestli víte, co to je, tu slámu. Neměli co krmit, tak někde někdo shazoval z baráku došky, tak to vozili kravám. To byli hospodáři – dneska máme všechno, zítra nic.“