Jan Ston

„Po škole jsem zůstal doma pracovat s rodiči na hospodářství. Z kraje jsme měli šest, sedm hektarů, pak se ještě nějaké přikoupily do těch deseti. To jsme netušili, jaká pohroma přijde na celou obec, na celý národ v rámci kolektivizace vesnice. Tatínek tomu statečně odolával, za což jsme trpěli všichni, protože každý rok se měnily naše pole a dávali nám pořád dál a dál od dědiny, až jsme nakonec skončili u lesa, kde už obilí a veškerou úrodu ničila lesní zvěř, které byl tenkrát plný les. A dopadlo to tak, že nebylo na dodávky obilí, které předepsal národní výbor a které neustále zvyšoval, takže to nemohli nikterak utáhnout a vstupovali do družstva. Tam se jim to všechno odpustilo. To nebyl případ našeho tatínka. Ten statečně odolával, načež trpěl tím, že se pole pořád takhle vyměňovala, až skončil pod tím lesem, kde se téměř už nedalo sklidit. Ale dodávky byly tak velké, že už nebylo z čeho plnit. Tak jednou, když otec odjel na pole, tak přijeli nějací zástupci národního výboru ještě s nějakými zaměstnanci a to obilí z půdy prostě ukradli. Ten zbytek, co tam byl, odvezli, aby se ta dodávka splnila. Nakonec to dopadlo tak, že nám nezbylo ani obilí na další zasetí na příští rok, které se muselo shánět po známých, aby se vůbec zajistila nějaká úroda dál. Takhle se k lidem chovali tehdejší mocipáni. Tatínek nikdy do družstva nevstoupil. Nakonec z celé dědiny zůstali tři soukromníci, až odešli jeden po druhým tam, odkud není návratu. Nakonec to stejně sebralo družstvo.“