Zdenka Tesařová

„Teď ti já řeknu, já jsem z Velikého Srediště a my jsme měli ve Središti českou školu. První, druhou, třetí a čtvrtou třídu chodila jsem do české školy. Potom od páté třídy víc nebylo, pak do srbské i učitelskou školu ve Vršci jsem navštěvovala v srbštině, proto ti já povídám, že já nevím správně mluvit, ani nevím všechny slova, jak se něco řekne, než tak, jak jsme my z domova. To, co víme, víme, co nevíme, jak ve Kruščici, půl česky, půl srbsky – to, co nevíš česky, řekneš srbsky i je to.“

„Teď já o Središti. My jsme se, Češi, vždycky sbírali okolo kostela a u školy a drželi se pospolu, až když jsme začali chodit se Srby v druhém stupni, začali jsme se kamarádit. V té nedělní škole učili nás písničky, básničky k Vánocům, večír jsme zpívali u stromečku v knihovně, děti dostávali malé balíčky, nějaké ovoce, sušenky a bonbony k Vánocům. Byl Mikuláš, rodiče nebo sousedi byli Mikulášem, chodili tam, kde věděli, že jsou děti. Večír před Mikulášem děti dávaly punčochy nebo boty na okna, na Štědrý den se zdobil stromeček. Chodívalo se na táčky a na dračky v zimě. Kde bylo hodně peří, sousedi volali o pomoc, dralo se peří do půlnoci, děti si hrály, muži pili víno, hráli karty, paní, která byla hospodyně, nachystala buchty a koblihy. Jestli se neskončilo ten den, chodilo se, kolik dní bylo nutné, a potom se šlo k druhé hospodyni, která tě pozvala. A když byly Velikonoce, v pondělí jsme šli gratulovat příbuzným a sousedům, jako dítě dostal bys nějaké vajíčko, nějaký bonbon anebo dinár, a chlapci chodili do domů, kde bydlely holky, šlehat, měli z vrby upletený proutek, pak na odměnu dostávali barevná vajíčka a bonbony."