Inka Tichá

„No a jednou, když maminka pásla... nad domem, tam byla taková louka, palouk, pásla krávy... tak se tam skácela. Já jsem honem běžela. Jednak jsme s bratrem zahnali krávy domů, do stáje, maminku jsme zanesli domů a běžela jsem do Borové za babičkou, aby přišla. Přijel doktor a maminku odvezli do nemocnice, do Poličky. A my jsme vlastně s bratrem zůstali doma sami. Mně bylo deset a bratrovi třináct. Něco jsme se snažili dělat, ale všechno jsme nezvládali. Maminka byla vlastně v nemocnici týden a bylo řečeno, že to bylo psychické selhání, vyčerpanost organismu, jednak z práce a jednak z toho stresu. Když tatínka zavřeli do vyšetřovací vazby, tak přišli dva nebo tři lidi v civilu… a řekli, že tatínek zůstane zavřený ve vězení a nás že vystěhují do pohraničí mezi cikány. A že si můžeme vzít jenom pár věcí.“

„No tak to období bylo opravdu těžké a vzpomínám si hlavně na to, jak tatínka zavřeli. Je to téměř shodné s tím, jak je natočený film Všichni dobří rodáci. Jak tam přijedou pro toho Františka na louku. Zrovna tak to bylo u nás. Naši sušili seno na zadní louce a přijeli tam dva esenbáci a že jdou za tatínkem, aby šel s nimi na pohovor o vstupu do JZD. Tatínek řekl, to jsem tehdy na té louce byla, takže si to pamatuji, vidím to pořád před sebou, protože to byl takový docela silný zážitek... Tatínek řekl, že ještě nejdřív udělá krmení pro dobytek, že nevěří tomu, že se večír vrátí, a že zvířata potřebují žrát. A maminka že sama, s námi dětmi, krmení neudělá. Takže jsme ještě na louce… tatínek nasekal kosou krmení, my jsme to pomohli dát na valník a jeli jsme domů. Esenbáci celou dobu za námi, šli za vozem, a potom tatínek ještě doma šel a nakrmil dobytek, krávy, nosil krmení ze stodoly a ti esenbáci chodili všude za ním, což teda taky opravdu vidím živě a bylo to docela takový hrůzostrašný. No a potom tatínek s nimi odešel a vrátil se až za měsíc. Družstvo prostě nepodepsal, tak nevím, jaký na to byl tedy paragraf, že ho mohli držet takhle dlouho. Byl ve vyšetřovací vazbě.“