Hana Tížková

„Těžko zapomenu na návštěvu na Pankráci, kam jsme s maminkou jely těsně po soudu. A tam u ohromných vrat a širokého schodiště plakala nějaká žena. Maminka se jí ptala, co se jí stalo, jestli jí může nějak pomoct. A ona jí odpověděla, že její manžel, důstojník, byl odsouzen vojenským soudem na popravu. Že dostala dopis, aby se s ním přijela rozloučit. Byla ze Slovenska, doma malé děti. Říkala: ‚Než jsem to všechno uspořádala, abych mohla jet do té Prahy, tak jsem přijela, teď jsem tam šla a oni mi řekli, že byl včera popraven.‘“

„To byla akce Kámen, podle pohraničních kamenů, a první poučení z Ruska, protože tam už to používali. Převaděčka řekla tátovi, že už jsou u hranic, načež přišli němečtí celníci a odvedli si ho na celnici. A následovalo to nejsprostší, co se v těchto situacích dělo. Měli tam normálně celnici, kde byli američtí vojáci, hrál se jazz, nabídli mu whisky a čokoládu. Snažili se, aby to všechno vypadalo americky, a ti lidi byli přesvědčení dlouho, že už jsou opravdu za hranicemi. Tatínek nám dokonce poslal lístek, kde píše: ,Děvčata, všechno se podařilo, jsem už v Německu, více příště.‘ A to už byl na Pankráci.“