„Já se cejtim pořád skautem a je to tím, že když tehdy člověk před ostatními slib skládal, bral jsem to vážně a nebral jsem to jako něco, co jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Celej život jsem se snažil žít podle slibu, který jsem dal skautským slibem. To je, já mám dojem, důležitý. Říkám si, kdyby bylo víc skautů a drželi se toho slibu, nebylo by takovejch malérů, takovejch lidí, který přepadaj lidi, jeden zabije autem někoho, ujede, nepostará se o něj... To jsou takový vyvrhelové společnosti, jsem přesvědčenej, že tyhlety lidi skauty nebyli. Tak to bych si vždycky přál, aby těch skautů bylo v naší republice víc.“
„Třetí tábor byl už svým způsobem velmi smutnej, poněvadž tábor jsme postavili a během asi dvou nebo tří dnů přišel četník, měl papír v ruce, že skautské hnutí je zrušený a my musíme během několika dnů ten tábor likvidovat. Takže na tomhletom třetím táboře jsme byli jen několik dní. My jsme měli takovou pramičku, ještě poměrně velkou, kde jsme mohli jet všichni. Řekli jsme si, že tím to pro nás neskončí. Nechali jsme si pramičku vlakem poslat do Suchdola, takže potom jsme ještě sjížděli Lužnici a Vltavu, už ne jako skauti, ale jako civilisté.“
„Kdysi za války rozhlasový přijímače neměly krátký vlny, protože přišlo nařízení, že rádia nesmí mít krátké vlny, poněvadž na krátkých vlnách vysílal rozhlas z Londýna. Musely se akorát odevzdávat do nějakýho obchodu, tam vymontovali krátké vlny a zase vám rádio vrátili. No a Špála tak hrozně litoval, že nemohl poslouchat, a já jsem takovej elektrikář-amatér, tak jsem šel, vyrobil takovou krátkovlnnou cívku s takovejma svorkama, že to zkusíme připojit do toho rádia, aby mohl poslouchat. On byl hrozně šťastnej, vždycky to sundal, dal do šuplíku a bylo všechno v pořádku. Říkal, že se mi musí nějak odvděčit, tak mi daroval malej obrázek konvalinek. Tak já mám od Venci Špálů obrázek konvalinek, že jsem mu umožnil poslouchat rozhlas.“
„No, v pětačtyřicátém roce, měl jsem svým způsobem smůlu, poněvadž 7. května, kdy už docházelo k osvobození Prahy, Němcům se podařilo jedním letadlem, údajně z Hradce Králové, shodit pumu na rozhlas, aby znemožnila to volání, ovšem ta puma nespadla na rozhlas, ale spadla na dům, ve kterém jsem bydlel. Takže jsem byl zasypán, ale dík tomu, že byly takzvaný průkopy mezi domama, tak ze sousedního domu se ke mně brzy dostali. Měl jsem velké nepříjemnosti s očima, ležel jsem tři týdny na oční klinice, potom ještě na neurologické klinice, ale celkem jsem se z tohoto nepříjemného náletu vcelku vzpamatoval. Matka, ta na tom byla horší, ta přišla o oko, v rámci tady toho náletu.“
Full recordings
1
klubovna 18.střediska KRUH, Dejvická 2, Praha 6, 03.04.2014
Jan Ivo Tomáš se narodil 22. ledna 1922. Dobu před válkou trávil na pražských Vinohradech. Na začátku třicátých let vstoupil prostřednictvím Rotary Clubu společně se svým přítelem Felixem Kolmerem do skautské organizace a o pár let později vedli společně tábory 18. oddílu z Dejvic. Válku strávil ve firmě Philips jako elektrikář. 8. května 1945 utrpěl vážná zranění, když Němci ve snaze shodit bombu na Český rozhlas zasáhli dům, kde bydlel. Po tříměsíčním zotavování se rozhodl dokončit Němci dříve znemožněná studia na vysoké škole a odkroutil si jen pár týdnů vojny. Také se shledal se svým přítelem Felixem, který se v květnu vrátil z Osvětimi. Pracovali spolu ve Výzkumném ústavu v oddělení akustiky až do penze.
