Alice Uhlářová

„A to vidím jak teď, jak jsme s tátou šli a on sekl králíkům, vždy mě učil séct. Já třeba jsem chodila asi osm let séct na Soláň soutěž v kosení. A přišli jsme domů a mamka chodila k sousedce na domácí mléko a říkala: 'Bude válka.' Já říkám: 'Mami, co blázníš?' A to ti Rusové k nám akorát vtrhli, tak vím, že naši, brácha s máti, jeli autem a jeli nakoupit mouku, rozumíte. A různé takové věci, aby člověk měl chleba. A vzpomínám si, že jsme tedy sháněli různé barvy, sháněli jsme vápno a tady u nás byla... Kolem nás ještě nevedla dálnice na Slovensko, ale tady vedla cesta hlavní na Slovensko kolem nás a vzpomínám jak dnes, jak brácha s klukama psal: 'Ivane, idi domoj!' Anebo cedule obrácená naopak, místo Praha, tak bylo obráceno naopak. A vím, že máti říkala: 'Tak to je náš konec.' A byla to pravda, že to bylo prostě takové. Člověk si ani nemyslel, že to prostě bude tak dlouho trvat. A nevěřil tomu, že Rusové byli takoví, že nás okupovali."

„Anděla byla vdaná, ta měla manžela Arnošta a ten Arnošt právě byl – víte, kde dělal? Oni bydleli v Ostravě a dělal v Zábřehu v nemocnici a ten přinášel tady na Bečvy pro ty partyzány, tady na ten Martiňák, léky různé, obvazy, z té nemocnice. To, co mohl z té nemocnice, dneska bych to řekla – ukrást, vzít – tak to prostě donesl tady a odnášeli to potom na ten Martiňák. Nebo odváželi. A ještě taková příhoda potom je, že jednou také přivezli nějaké věci a měli to schované tady na Nové v hospodě na Prostřední Bečvě a bylo prostě zatýkání a bylo. Němci chodili. Tak oni vám museli, tu je kousíček splav, Bečva, řeka teče a oni to museli všechno dát do kufru, zatížit kameny a vlastně dali to do toho splavu."