Janina Unicka

„Jednou jsme měli povolení, že ho (otce) můžeme na Mírově navštívit. Švagr nás tam zavezl, mě a maminku. U nás bylo plno sněhu a tam nebylo nic. Byla tam paní, která také čekala, až přijde na řadu, a měla jen střevíčky. Pak nás zavolali, že můžeme s tatínkem mluvit. V tom vězení byla taková řada okýnek a všechna už byla obsazená. Když jsme tam vešli, slyšela jsem jenom šepot, jak se všichni domlouvali. Měli jsme zrovna poslední okýnko. Tatínka přivedl moc šikovný dozorce. Maminka měla pro tatínka trvanlivou klobásu a buchtu z ořechů, aby taky dlouho vydržela. Zeptala se, jestli to může tatínkovi dát, a on řekl, že ano. Tatínek to rychle schoval do kapes. Tak jsme na chvíli mluvili. Bylo přesně určeno, kolik máme minut. Potom jsme odjeli a tatínek zase šel mezi mnichy. Tatínka více zajímalo, za co byl který mnich zavřený, než by psal něco o sobě. Vůbec se zabýval více druhými než sebou.“

„Ještě jsem byla v posteli a tatínek chodil po ložnici a říkal: ‚To je válka. To je válka.‘ Šli jsme se podívat ze zadního okna fary a od Stonávky přicházel jeden německý voják. Potom jsem se oblékla, šli jsme dolů a viděli jsme, jak kolem okna jde další německý voják. Tatínek mu řekl, jsme spokojení Poláci. On řekl, že je Rakušan a přišel si pro seno pro koníčky, ale že nám to zaplatí. Říkal také: ‚Uvidíte, že to bude jako za Napoleona. Nejprve velké vítězství, potom velký krach.‘ Říkal to německy. A potom, hned za pár dnů, přišel jeden gestapák, jeden civil z naší vesnice, mladík, a ještě jeden s puškou. Říkali, ať se rozloučíme s tatínkem. A vzali tatínka a vedli ho kolem Stonávky. Mysleli jsme si, že nám ho zastřelí, když nám nařídili, ať se rozloučíme. Měli jsme malého psíka a ten na ty tři strašně štěkal. A najednou se tatínek vrátil. Řekl, že chtěli, aby celá Komorní Lhotka viděla, jak vedou faráře. Zavřeli ho do sklepa bývalé české školy. A ten s tou puškou mu řekl: ‚Mi je to úplně jedno. Když řeknou, že vás mám zastřelit, tak vás zastřelím.‘ Moje sestra běžela za Robertem Walachem, ať chrání tatínka. Byl to náš soused. Potom vzali ještě dalšího Walacha z Břehu a radili se v kanceláři, co s tatínkem dělat. A ten jeden říkal, že kdyby ho dali odstřelit, tak zdejší lidé nebudou mít k Němcům důvěru. Uvolnili ho a tatínek se šťastně vrátil.“