František Václavík

„Jednou měl otec právníka, ten se jmenoval doktor Veselý, jako dneska si ho pamatuju. Ten mu povídal: ‚Pane Václavík, musíte to brát tak, že vy musíte být obviněný a musíte dostat nejméně tři roky, aby vám mohli sebrat veškerý majetek. Aby mohli sebrat dílnu i zadní dílnu.‘ Strýc, tedy teta, musela půlku kovárny dole u silnice znovu proplatit, když tam chtěla bydlet, protože půlka propadla. Tatík dostal tři roky. Byla to hrozná doba.“

„A druhý den přišli policajti a začali všechno sepisovat. Já jsem se doma učil, tak jsem hned pospíchal nahoru, kde jsme bydleli dřív, k babičce, protože jsme bydleli tam, kde měly být kanceláře a tam jsme bydleli, jelikož nebylo kde bydlet. Tak jsem pospíchal domů a tam u nás dělali domovní prohlídku najednou. A na ty slova do smrti nezapomenu, když prohlásili, že chtějí zlato, vkladní knížky nebo peníze v hotovosti, a otec povídá: ‚Tohle je mý zlato, ruce, ty vydělávají to zlato. Ale já zlato žádný nemám.‘ Cenný věci, šperky a hodinky… Otec ukázal hodinky a já jsem ještě dodal: ‚To má hodinky od babičky, to mu koupila k dvacetinám, jsou to starý hodinky.‘ Oni si je vzali.“