„S těmi Sověty tam nalítávalo deset letadel, která daroval Sovětský svaz. Byly na nich částečně ještě staré ruské nápisy, částečně už však i nové, francouzské [pauza]… a ty se potom s námi vracely, takže sovětská delegace byla zřejmě také vypovězena. Rusové však podle mého názoru neměli v Belgickém Kongu diplomatické zastoupení, zatímco my jo. Dokonce jsme tam měli nějakou diplomatickou legaci. Tedy asi sedm lidí, kteří potom s námi letěli zpět. Před útěkem ze země bylo nutné zlikvidovat celou jejich úřadovnu, takže jsme rozbíjeli sekerou vysílačku, pálili šeky a likvidovali dokumentaci v prádelně, kde hořel oheň.“
„V té době byly sňatky sovětských občanů s cizinci zakázány. Slyšeli jsme řadu nešťastných příběhů o tom, jak takoví lidé, kteří spolu měli dítě, spáchali sebevraždu. Když jsem v roce 1953 odjížděl, tak jsme s Galinou napsali žádost o to, abychom se mohli vzít. Nejen že dostala zamítavou odpověď, ale také jsme spolu jeli do Moskvy, kde jsme vystáli frontu na Prezidiu nejvyššího sovětu. Bylo to v takové prosebně a od rána tam přijímali návštěvy a stížnosti. Galina zaklepala na dveře a vstoupila. Zeptali se jí, o co jde, a ona odpověděla. Dále se jí ptali, zda jim psala, a ona odpověděla, že ano. Načež jí bylo řečeno, že jí už odpověděli, a vyzvali ji, aby uvolnila místo dalšímu. Rozjeli jsme se tedy každý na jinou stranu a slíbili si, že se po deseti letech sejdeme. Na tu dobu jsem byl totiž vázán prací v místě určení, protože jsem na svá studia čerpal státní stipendium. Neuplynul ani rok a v Sovětském svazu ten předpis zrušili. Musel jsem tedy připravit zvací listiny se sedmi razítky různých institucí. Legalizace podpisu, superlegalizace. Také jsem musel podepsat, že ji budu krmit a šatit. Všechno jsem to vyřizoval nejméně měsíc. Pak jsem to tam poslal a trvalo to rok, než jí vyřídili příjezd [pauza]… a takhle jsme začali žít spolu.“
„Tatínek se dostavil nejprve do Prahy a domů přijel až s bratrem [pauza]… byl to úplně někdo jiný. Maminka to říkala taky. Jemu bylo v pětačtyřicátém padesát let a byl to téměř stařec. Matka byla o čtyři roky mladší a ta zlomená osobnost, která se vrátila, pro ni to určitě muselo být dost velké zklamání [pauza]… měli jsme ho nesmírně rádi, ale ta válečná zkušenost v něm zanechala hluboké stopy. Později ještě onemocněl. Měl Parkinsona. Od padesáti do sedmdesáti už prostě jen dožíval. Nebyl to fyzicky plnohodnotný člověk, ale myslelo mu to pořád. Předválečný a poválečný otec jsou pro mě dvě různé osoby.“
„Řekl bych, že ta ilegální práce probíhala v dost primitivních podmínkách, když se na to dívám zpětně. Protože oni se scházeli jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní v restauraci a tam se bavili. Přičemž, jak se později ukázalo, gestapo tam mělo číšníka, který se o ně staral.“
„To jeho vyšetřování mělo různé etapy, z Budějovic se dostal na Pankrác, do Terezína a myslím, že do Drážďan. Z Drážďan ho zase vrátili do Budějovic. Byl osm měsíců v samovazbě. Před koncem války byl on a celá skupina postaveni před lidový soud v Norimberku, Volksgericht se to jmenovalo. A část z nich, včetně mého otce, měla návrh na trest smrti. Shodou okolností přes otcovu sestru a nějaké pražské advokáty se sehnal nějaký advokát v Drážďanech, jmenoval se Crussius. Je tu nějaká korespondence, ve které píše, jak to s otcem vypadá, a vždycky to končí: ‚Heil Hitler!‘ A na toho advokáta shodou okolností padly ty peníze, které pak přišly za otcův projekt. Takže za otcova advokáta jsme zaplatili asi sto tisíc tehdejších korun. On toho otce vysekal, takže dostal jen sedm let místo trestu smrti. A zdá se, že v té obhajobě hodně využíval toho česko-německého klubu. Ti státní úředníci, mezi které otec patřil, byli nuceni po příchodu Němců dělat věrnostní přísahu. Tak oni byli souzeni za velezradu, že porušili tu přísahu věrnosti německé říši.“
„Tatínek takto působil do 9. května 1941, kdy jel autobusem z Budějovic na Hlubokou. Firma, pro kterou stavěl silnici, sídlila na Hluboké. Jel, aby tam prováděl dozor. A tam na něj čekalo gestapo a odvezlo ho do Budějovic. A my jsme měli domovní prohlídku gestapa. Musím dovysvětlit, proč k tomu došlo. On byl členem skupiny Věrni zůstaneme. Byla napojena na londýnskou vládu a otec dělal navíc spojku mezi Budějovicemi a Prahou, protože často jezdil do Prahy. Tady v Praze byl v čele odboje pan Lány, což byl prezident Nejvyššího soudu, a Bondy. A otec to zprostředkovával. V té skupině byli hlavně poštovní a železniční zaměstnanci a také bývalí vojáci. To bylo tím, jak se likvidovala armáda v roce 1939, mnozí důstojníci buď utekli do zahraničí, anebo si museli hledat zaměstnání tady. Tak tam byli ti bývalí důstojníci.“
Profesor Mirko Vaněček se narodil 7. září roku 1928. Pochází z rodiny obdivovatelů prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a v tomto duchu také vychovávali oba své syny. Otec Bohumil Vaněček se za války zapojil do odboje. Stal se členem skupiny Věrni zůstaneme a zajišťoval spojení mezi Českými Budějovicemi, kde rodina bydlela, a Prahou. Skupina se scházela v restauraci, a jak se později ukázalo, gestapo o tom dobře vědělo a mělo tam nasazeného svého číšníka. Jednou za čtrnáct dní provádělo razie v domech členů. Jako chlapec Mirko Vaněček pomáhal otci schovávat do sklepa pod uhlí ilegální materiály. Otce odvedli 9. května 1941 po cestě do práce. Oba synové ještě stačili odnést z pracovny nějaké věci k sousedům. Postupně byl pamětníkův otec vězněn na Pankráci, v Terezíně, v Drážďanech i v samovazbě v Českých Budějovicích. Rodině se naštěstí podařilo sehnat dobrého advokáta, a tak nakonec Bohumil Vaněček dostal místo navrženého trestu smrti sedm let. Přežil pochod smrti a po válce se vyhublý, ale živý vrátil domů.
Už od dětství Mirko Vaněčka lákala geologie, zejména práce v terénu. Přihlásil se proto na studia na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity a záhy využil možnosti odjet do Sovětského svazu studovat na Báňské akademii ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) na Urale geologii a mineralogii. Každé léto se vracel domů a místo prázdnin pracoval v Ústavu pro průzkum nerostných surovin, kde i přes svůj nízký věk působil jako hlavního geolog. Objížděl nejrůznější doly a posuzoval, kde se má pokračovat v těžbě a kde už se to nevyplatí. Kvůli tomu se o něm začalo šeptat, že je agentem Rudolfa Slánského, který zavírá doly. Zatčení unikl zřejmě díky profesorovi Jaroslavu Koutkovi, který potvrdil, že zavření inkriminovaného dolu bylo namístě.
V posledním roce studií poznal svou budoucí ženu, studentku pedagogické školy Galinu. Chtěli se vzít, ale něco takového nebylo v Sovětském svazu možné, sňatky s cizinci byly zakázané. Naštěstí asi po roce zákon zrušili, ale stále platil v Československu. Zde však nebyl tak přísný. V prosinci 1954 se nakonec pamětníkovi podařilo získat potřebná razítka a Galině cestovní pas a dívka přijela do Československa, kde se o rok později vzali. Po skončení studií působil Mirko Vaněček v Ústředním ústavu geologickém a později pomáhal zřizovat Jednotnou geologii, tedy Český geologický úřad. Působil na ministerstvu paliv a energetiky jako hlavní geolog. Nějaký čas také pracoval v Moskvě jako sekretář při RVHP. V té době hodně cestoval a poznal špičky sovětské geologie. Později přednášel na Karlově univerzitě jako zastupující docent a později profesor. Na katedře Ložiskové geologie vyučoval především praktické předměty a nějaký čas tam byl proděkanem.
Když do Československa přijely sovětské tanky, v Praze se právě zahajoval mezinárodní geologický kongres. Ten se nakonec musel rozpustit. Vpád sovětských vojsk oba s manželkou velmi intenzivně prožívali. V roce 1969 se proto profesor Vaněček chopil příležitosti a odjel i s manželkou a dvěma syny do Bagdádu, kde v osmičlenné skupině českých vědců mapoval geologii Iráku. Díky své práci navštívil všechny světadíly kromě Jižní Ameriky, byl na misi v Kongu, pracoval v Ázerbájdžánu, Kurdistánu, Austrálii a dalších zemích. V roce 1991 odešel do důchodu, pracovat ale nepřestal. V době našeho setkání působil jako emeritní člen České geologické služby a připravoval se na pracovní cestu do Gruzie a Bulharska.
