Marie Vařáková

* 1942

  • „Když zemřel Stalin, tak to vím, to si pamatuju, to jsme museli, jako žáci nevydržíte ve škole o přestávce, tak jsme měli nařízené, abychom se chovali slušně a potichu, že je státní smutek. No a nám to tehdy neříkalo nic, to jsme měli těch devět roků, takže žádné... […] A potom ten Gottwald, co zemřel, to jsme museli jít, na dolním konci byl kříž a k tomu kříži se šlo, tak se nějak ta... jak se to dnes řekne, když se modlí za ty mrtvé. U toho kříže i s těma děckama, no učitelé tam s námi museli jít.“

  • „Asi bylo [trauma], protože když zemřel švagr, oni všichni, ta naše rodina, všichni poumírali na mozkovou mrtvici a švagr, který byl o dva roky starší jak já, když se mu to stalo a volali jsme doktora, tak on potom se mnou venku mluvil a povídal, že to snad není možné, že aby v celé rodině všichni, kolik jich bylo, a že všichni, že to trauma muselo být z těch Pasek z té války pro ně hrozné.“

  • „A přišla na vrch, prý zapálila sporák, měli tam kousek studnu, co chodili pro vodu, tak šla pro vodu a přišla zpátky a chalupa byla obstoupená gestapem. Měli bílé kombinézy a ten velitel toho gestapa prý vylezl na půdu, a jak se vracel, přirazil si víko na hlavu a po těch schodech se svezl. To, že se svezl, by tak nevadilo, ale on prý se zašpinil výkaly toho telete. A prý zuřil tak, že z té kombinézy udělal úplné mašle, a ti ostatní z toho měli veliké Vánoce, dalo by se povědět. Strašně se mu smáli, protože k sobě pořád čichal. A nevím, jestli to mám říct, jako jí, že jí jenom řekl: ,Ty kurva česká!‘ Že proč to bébé, ukazoval, proč tam bylo uvázané? A ona povídala, když to s odstupem času […]: ,Nevěděla jsem, jestli mne zastřelí, či mě pustí, a co se mnou bude.‘ A že ten pocit, jak se mu všichni smáli, že ona se neudržela také a zasmála se, a on, jak to viděl, že jak měl tu zbraň, tak jí pažbou rozbil čelist a žebra zlámal tak, že zůstala v bezvědomí ležet.“

  • Full recordings
  • 1

    Lačnov, 31.03.2023

    (audio)
    duration: 01:04:19
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Zlín, 24.03.2024

    (audio)
    duration: 01:28:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Manželova rodina prožila nacistickou i komunistickou perzekuci

První svaté přijímání, 1950
První svaté přijímání, 1950
photo: archiv pamětnice

Marie Vařáková, rozená Krajčová, se narodila 16. listopadu 1944 ve Študlově na Valašsku. Později se provdala do rodiny Jiřího a Rozálie Vařákových, kteří na sklonku druhé světové války prožili vypálení osady Vařákovy Paseky, kdy jim, včetně jejich malých dětí, hrozila smrt z rukou nacistů, kteří se mstili všem, kdo v kraji pomáhali partyzánům z I. československé brigády Jana Žižky. Tato rodina byla stižena i komunistickým režimem, který v politickém procesu se skupinou Světlana – Jeseník odsoudil jejího tchána Jiřího Vařáka k čtrnáctiletému žaláři za to, že klíčovému odbojáři z této buňky, Aloisi Šimarovi, poskytl nocleh a zbraně. Jiří Vařák si odseděl pět let, poté jej v roce 1955 propustili na amnestii prezidenta Antonína Zápotockého. Marie Vařáková vyrůstala v chudobných poměrech – její rodiče František a Františka Krajčovi byli lesními dělníky a vlastnili jen drobné hospodářství. Marie na základní škole prožila bizarní situaci, kdy se děti po smrti tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda musely za něj modlit u křížku na konci vesnice. Po škole šla místo do učení nebo na střední školu rovnou pracovat – jako dělnice ve valašskokloboucké továrně Igla. V době normalizace vstoupila do Československého svazu žen, díky čemuž se na konci sedmdesátých let osobně setkala s prezidentem Gustávem Husákem. Také byla členkou lačnovského národního výboru. Marie Vařáková žila v době natáčení rozhovoru v Lačnově na Valašsku, kde působila jako průvodkyně v Muzeu Vařákovy Paseky.