Mgr. Marta Veselá Jirousová

„To se mě také ptají, jestli se nám posmívali spolužáci. Jenomže já jsem měla docela hodné spolužáky a navíc jsem byla takové celkem bezproblémové dítě, protože jsem byla chytrá a hodná. Takže učitelé mě měli rádi a myslím si, že mě měli rádi docela i spolužáci. Ale jediná taková scénka, kterou si vzpomínám, když jsme se sestrou Františkou sáňkovaly tady na kopci ve Staré Říši, tak že na nás pokřikovali dva kluci, kteří bydleli pár domů nad námi: ,Váš táta sedí, váš táta sedí!´ A my jsme to nechápaly, co to jako znamená a říkaly jsme si: ,A proč jako, tak třeba leží v té věznici´ a vůbec jsme nechápaly to, jako to myslí, jako že sedí. Takže, i když se nám posmívali, jak vidíte, nějak nám to úplně nedošlo."

„Táta byl ve vězení několikrát. On nebyl ve vězení v kuse osm a půl roku, ale byl vězněn celkem pětkrát a některá ta věznění probíhala, než jsem se narodila a potom vlastně, když jsem se narodila, ho zavřeli, když mi bylo, myslím, osm měsíců. A to bylo takové to nejtěžší věznění ve Valdicích a potom ho zase na chvilku pustili a zase ho zavřeli, když už mi bylo, myslím si, třeba osm let, vlastně ještě v listopadu osmdesát devět byl ještě ve vězení. A ta druhá část otázky, ta je prostě, to je složitá otázka. Samozřejmě, když ho zavřeli, bylo mi osm měsíců, takže jsem si to vlastně nepamatovala a táta s námi komunikoval z toho vězení skrz dopisy. Máma vlastně pořád psala dopisy, vzpomínám si na to, že seděla v kuchyni u stolu a celý týden vlastně dávala dohromady ten dopis, který potom odeslala a na oplátku nám zase chodily dopisy od něj a jestli mne to nějak poznamenalo, tak bezesporu. Všechno, co se člověku přihodí, člověka nějak formuje."

„To bylo taky, vždycky to byla velká výprava a do těch Valdic se mohlo, myslím, že jednou za osm až dvanáct měsíců, takže tam jsme opravdu jezdili tak jednou za rok. A vždycky nás tam musel někdo dovézt, takže to byl, pamatuji si jeden ten výlet s máminým bratránkem Jeníkem Floriánem, který nás tam vezl, vím, že jsem nějak po cestě zvracela. A ještě to vždycky bylo prostě nepřirozené, že jsme seděli daleko od sebe, táta byl na druhé straně stolu, že tam u toho byli ti dozorci nebo jak se to jmenuje a že to bylo prostě divné se takhle s někým, si povídat s tátou před nějakýma cizíma lidma a zároveň to bylo zajímavý, ale nebyl to úplně přirozený rozhovor."

„Ono je to prostě asi jiné, když v tom člověk jakoby odmalička vyroste. Já jsem to brala jako normální věc, že táta je ve vězení. Vlastně mi to nepřipadalo vůbec divné, přišlo mi to, že to je normální, že táta je vězení. A máma nám tak jako nějak vysvětlila, samozřejmě, že tam nepatří, takže jsem to tak brala, že jsem to nijak neřešila a nevzbuzovalo to ve mně žádné hrozné emoce, prostě to tak bylo. Táta je vězení a pak se zase někdy vrátí."

„Pamatuji si dvě domovní prohlídky, možná jich bylo víc, ale ta první, to úplně nevím, jestli jsou to moje vzpomínky nebo už takové ty získané vzpomínky, to bylo ještě, když jsme bydleli v tom domečku v podnájmu tady ve Staré Říši, to je domeček tak necelých pět set metrů odtud. A to jsou takové vzpomínky, že přijeli estébáci uprostřed noci a že ta domovní prohlídka prostě probíhala v noci. Že byl plný dvůr těch cizích aut a vím, že si pamatuji, že nás máma vyndala z těch postýlek a že převraceli matrace a udělali tam hrozný nepořádek."