Karel Vlček

* 1933

  • „No to byl hlavně ten Němečkův. To byla událost ohromná. Znal jsem několik těch postižených, pana Nekolu, to byl holič, k tomu jsme chodili, a ten skončil v Jáchymově, ale tam se stal holičem pro celej lágr, protože tam byla nějaká norma vězeňská, jak můžou mít dlouhý vlasy. Většinou to bylo dohola. A von nás tehdy stříhal, tehdy to bylo moderní, říkalo se tomu anglickej trávník, pro kluky. Pak ho zavřeli, začal tam nejdřív holit, pak stříhat a pak začal těm vězňům dělat ten anglickej trávník, poněvadž to bylo ještě ve vězeňský normě. A začli k němu chodit i ty dozorci, tak mu povolili, von na to měl takovej specielní velikej kartáč, ten byl těžkej, vždycky když nám to dělal, říkal: ‚Drž si hlavu.‘ To by nám bejval vyvrátil hlavu, jak nám tam ty vlasy upravoval. Takže mu dovolili, že mu to tam mohla manželka poslat, tak tam pak působil. A to byl takovej známej provokatér. Já když jsem se voženil, tak jsem bydlel naproti Černému koni, v takovým městským domě, a naproti byla tahleta holírna, kadeřnictví a mělo to výklad do ulice. Byli tam tři holiči. My jsme vždycky čekali na něj, tamty neměli co dělat, kouřili a my jsme čekali na něj, až na nás přijde řada u něj, protože von provokoval. Říkal: ‚Kluci, čoveče, tadleta mandelinka, co nám ty Američani dělaj, my nemáme chleba, ženský stojej frontu na maso, to by všechno nebylo.‘ A takovýdle kecy. A když viděl, že jde nějakej funkcionář do holírny nebo voják, policajt, tak čekal, až votevře dveře, a začal: ‚Helejte, já vám to řikám, nikdy se nebudem tak mít, jak my se teď máme…‘ Všichni to věděli. Pak tam byl nějakej pan Žemla a ještě tam byl jeden kynolog, s tím jsem se znal dobře. A to tenkrát byly zkreslený informace. Vono se to prezentovalo tak, jako že ten Němeček byl nasazenej agent, že vobešel všechny tydlety živnostníky a pak je udal. Ale vono to prej ve skutečnosti bylo tak, že von byl skutečně pronásledovanej, von byl z Čáslavi, byl to cukrář, a jelikož se tady s nima znal, no tak ten mu dal dvě stovky, ten ho nechal vyspat a nakonec se to tady prozradilo tak, že se to tady řeklo jednomu taxikáři, toho jsem znal taky a dceru taky, kterej policajtům oznámil, že si do Čáslavi vobjednal taxi na nějakej čas a kudy pojedou, a voni tam instalovali jako bouračku, tak taxikář musel zastavit, a jak zastavil, tak vyskákali policajti a sebrali ho znova, poněvadž von už byl na útěku. No ale tady se to vykládalo, že to byl nasazenej provokatér. Takže to vím. Pak byl velkej proces, státní soud, tady v divadle, to bylo jenom pro zvaný. Normální lidi se tam nedostali, to byli jen loajální lidi, vojáci, důstojníci, učitelé a funkcionáři všelijaký.“

  • „Oni když došel benzín nebo nafta nebo kůň když nemoh, tak ho pustili anebo sedli k druhejm a pustili je všechny, takhle utíkali. A spoustu jich bylo zapálených, to my jsme všecko probírali, kluci, každej měl doma pistoli, signální pistole, to byl šlágr, bajonet, rakety, každej kluk měl pistoli. Takže v tom byly náboje, já si pamatuju, že jsem v jednom takovým autě našel takovou plechovou pixlu, asi pět nebo deset kilo, sušený maso to bylo, hovězí. Nejdřív jsem se bál, jestli to není votrávený. Maminka z toho asi deset let vařila polívku, to dala lžíci a ono se to navařilo… hovězí polívka. A tátovi jsem našel zase takovou bednu doutníků. Úplně zapečetěná bedna, já jsem to rozříz, to jsme měli každej dýku, a tam doutníky. Tatínek kouřil fajfku a viržinka, tak tentokrát měl doutníky. Na Rovinách v těch autech jsme sbírali munici, to jsme vždycky dali na hromadu, dali jsme na to roští a ze střelnýho prachu jsme si udělali pěšinku, zapálili jsme to, a až to přišlo k tý hromadě, tak to začlo bouchat, granáty tam byly, všechno možný. A my schovaný, jsme si mysleli, že se nikomu nemůže nic stát, a nikomu se nic nestalo. Až potom, to tady byly vojenský opravny a tam byly vojenský transportéry, tam jsme chodili taky dovnitř, tam taky bylo hodně nábojů a tam byly náboje, říkalo se jim dum-dum. Normální náboj má prach v hilzně a vystřelí to kulku, a v tomhle náboji jsou ještě další roznětky a výbušniny. A to my jsme nevěděli. My jsme byli s kamarádama v jednom transportéru a v druhým byli další dva a páčili to, poněvadž jsme chtěli ten střelnej prach, tak voni to páčili, no my taky, ale nám se nic nestalo, ale jim to bouchlo v ruce a byli oba zabitý.“

  • „Taky byly odvody koní na frontu. Tady bylo veliký městský tržiště, dnes se to jmenuje Městský sady. Bylo to na to zařízený, tam byla taková dlouhá zábradlí, kovová, na tom byly kolečka, na to se přivazovali koně. Byla tam váha, byla tam studna a pak se dělaly pravidelné trhy, koňské, a potom to zavedli Němci i pro sebe a to bylo tak, že to ten sedlák dostal oznámení, že se musí dostavit se svým koněm, to oni měli zjištěný, kdo kolik koní a jaké má, a že se musí dostavit. A tam to bylo tak, že tam byl německý důstojník, měli rajtky, holínky, a u těch normálních odvodů, tak kluci tam vždycky asistovali, to jsme ani nešli do školy, protože to pro nás bylo povyražení, ale tihle museli předstupovat před ty vojáky, ti si toho koně prohlédli, kopyta, zuby, veterinář to byl, zřejmě, a když kůň splňoval požadavky pro vojenskou službu, tak mu okamžitě vypálili na zadek cejch, na místě to platili, to si pamatuju, že to zaplatili těm sedlákům na místě, anebo je odváděli na nádraží a ve vagonech to odváželi. Sedláci některý plakali, taky to nebyl hezkej pohled.“

  • Full recordings
  • 1

    Kutná Hora, 23.07.2024

    (audio)
    duration: 02:13:11
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Do války rukovali i koně

Karel Vlček, na vojně, 1956
Karel Vlček, na vojně, 1956
photo: Archiv pamětníka

Karel Vlček se narodil 30. dubna 1933 v Kutné Hoře do nemajetné rodiny. Tatínek Karel Vlček pracoval většinu života jako dělník v čokoládovně, maminka Marie Vlčková, rozená Novotná, byla uklízečka. Válku prožil pamětník v Kutné Hoře jako žák základní školy. Stal se svědkem odsunu Židů, bombardování Pardubic a Kolína v roce 1944, útěku vojáků wehrmachtu do amerického zajetí, příchodu Rudé armády a následných poprav kolaborantů. V padesátých letech znal některé oběti vykonstruovaného procesu s Jaroslavem Němečkem. V letech 1945 až 1949 byl členem Skautu. V padesátých letech nebyl členem SČM a obdivoval americkou kulturu, proto se na Vyšší lesnickou školu v Písku dostal až na třetí pokus. Vojenskou službu u technického praporu na letišti v Pardubicích ukončil v roce 1957. Až do svého odchodu do důchodu v roce 1993 pracoval jako stavbyvedoucí na vodních stavbách, později jako stavební dozor a soudní znalec. Byl členem kynologického klubu Svazarmu a řadu let vystupoval jako zpěvák s tanečními orchestry. Po revoluci se osamostatnil, projektoval čističky odpadních vod a dodnes zpracovává projekty na studny, kterých má za sebou šest a půl tisíce. V roce 2024 žil v Kutné Hoře.