Bohuslava Alena Vojtíšková

„Další návštěvu jsem měla se svojí maminkou. Ta měla manžela moc ráda a on ji taky. Jenomže maminka si neuměla představit, jak to v tom vězení je. Přišel jeden od vnitřní stráže a říkal: ‚Víte, jak se máte chovat? Líbání je zakázáno, jestli se tak stane, okamžitě přeruším návštěvu.‘ Mamka začala plakat. Řekla jsem jí: ‚Matko, plakat tu nesmíš.‘ Dva členové vnitřní stráže přivlekli manžela, nemohl chodit. Čelo měl asi jen čtyři centimetry vysoké, byl to hrozný pohled. Matka pochopitelně celou dobu, co jsme jely domů, plakala a večer, když jsme přijely, sedla a psala dopis: ‚Milý Toníčku, ty se nevidíš, nemáš zrcátko, ale vypadáš jak z jiných národů.‘“

„Došla jsem si pro ten telegram a říkám si: V noci přijede (manžel), tak to buď posledním autobusem, nebo vlakem. Stála jsem na náměstí vedle lékárny a vedle mě nějaký pán. Měl něco zabaleného v novinách a jinak byl v modrákách. Zeptal se mě: ‚Nevíte, jestli už jel autobus do Bozkova?‘ A já mu řekla: ‚Nejel, také na něj čekám. A nejste vy pan farář?‘ A on na to, že ano. ‚A jedete z Mírova, že jo? Tak se nebojte, Martička na vás už čeká.‘ Protože měl švagrovou, která za ním na Mírov jezdila. Měla dvě děti a manžel jí zemřel. Manžel autobusem nepřijel. Tak jsem šla na poslední vlak od Prahy… jdu na peron a slyším, jak někdo říká manželovi: ‚Támhle máš Alenku.‘ Byl to jeden z bratrů Nadějových, kteří byli také propuštěni, hned mě poznal, asi podle brýlí. Ale já jsem se na něj již nepamatovala. Šla jsem k manželovi a říkám mu: ‚Prosím tě, kdes vzal tenhle plášť, šaty, boty? Vždyť jsi jel v modrákách.‘ A on mi řekl: ‚Jo, to přijela pojízdná prodejna a museli jsme si to koupit.‘“