Bohuslav Vrána

* 1930

  • „Jaroslav Dědeček. On byl uvyklý svému životu a tomuhle moc nefandil a udělali ho předsedou. V té době v zemědělství komunisti velké sedláky nazývali kulaky a vystěhovávali je z obcí někam na okraj do pohraničí. A byli to zrovna jeho nejlepší kamarádi. On se na to musel připravovat, mně dokonce jednou řekl, když jsme spolu dělali na poli a vázali nějaké snopy, tak řekl: ‚Tohle pro mě není, já si radši vezmu život.‘ To už mi naznačoval. Já jsem to říkal ženě, to už jsme byli svoji, že takhle mluví, aby ho pohlídali, že má takové smýšlení o životě. A skutečně na to došlo. Asi tři sedláci měli odejít a jako předseda k tomu měl dát souhlas. A on to neudělal a ještě ten den šel za jedním… Já jsem ráno odjel do práce, už jsem chodil v půl čtvrté na autobus do Zeleného háje. Tak mi říká na dvoře na shledanou, já říkám na shledanou. On pak odešel za rostlinářem, co u nás dělal, nějaký pan Podobský. A přesvědčil ho, aby to vzal, že on to dělat nemůže. Nám pan Podobský říkal: klečel přede mnou na kolenou a brečel, ať to vezmu. Tam od něj odešel a tam, co já bydlím, pode mnou kousek níž stál barák, chalupa. Tam byla půlka chlív a půlka světnice, v té světnici měl dílnu a tam se oběsil. Našel ho tam jeho bratr.“

  • „Byla asi hodina a máma říkala: ‚Táto, někdo klepe na dveře.‘ Táta říkal, že to nic, že to husy. A za chvíli znovu, tak šel do chodby a ptal se, kdo tam je. Ozvali se Němci. Jelikož oba rodiče uměli perfektně německy, tak jim táta říkal – oni že chtějí oblečení a jídlo – tak táta jim říkal: ‚Nic vám nedám, běžte dál.‘ Začali kopat a tlouct do dveří, ale ty dveře byly čtrnáct dní nové. Jinak tamty, to kdyby se do nich opřeli, tak byli hned vevnitř. Naši otevřeli okno do zahrady. A volali o pomoc, jenže květnová hlídka byla až dole na kraji města, tak to neslyšeli.“ – „To bylo jak daleko asi?“ – „Bylo to daleko, nebylo to slyšet. Tak táta se rozhodl, jak byl ustrojený v nočním oblečení, skočil do zahrady, a jak vyskočil oknem ven, v tu ránu začali střílet. To bylo ran do baráku. My jsme s bráchou vlítli pod postel, barák se jen klepal. A máma dostala šok, že tátu zastřelí. Tak jsem nevěděl, co dělat. Vylít jsem, na nic jsem nemyslel a letěl jsem k sousedům, tam co bydlela Líba Plichtová, protože její syn byl taky odbojář a věděli jsme, že tam má pistoli. Ale oni [Němci] zřejmě odtáhli a ti květnoví bojovníci přijeli s autem až za hodinu.“

  • „Na tom pracovišti dělal s nějakým Němcem. Táta jezdil přes zimu jenom jednou týdně domů. On tam spal u nějakých lidí a tam poslouchal rozhlas. V práci si povídali s druhým kamarádem a vypravovali si o tom. Ten Němec to slyšel, no a tátu udal. Tak ho odvezlo gestapo do Jičína, tam byl skoro týden, tam ho vyslýchali a říkal, že to teda nikomu nepřeje. A furt chtěli vědět, protože my tam v těch Popelkách neměli elektriku žádnou, a furt chtěli vědět, kde to poslouchal. A táta říkal: ‚No, ve vlaku jsem to slyšel.‘“

  • „10. května tady byla armáda ruská na náměstí. Tady bylo slávy, všeho! A tahle ulice, co jde k Popelkám, ta byla plná povozů německých uprchlíků s koňmi. A my, když jsme šli domů, s tátou už domů po té slávě, tak jsme byli asi uprostřed ulice a najednou se ozvala střelba. Táta se otočil a viděl, že tam někdo střílí, tak jsme skočili, tady bydlel pan Večerník, byl to advokát, a tam byly takový dveře jako utopený dovnitř do baráku. Tak jsme tam skočili a byly odemčený, tak jsme se tam schovali. Když ten rachot všechen přešel, tak jsme vylezli ven. Nikomu to nepřeju, to bylo mrtvol.“

  • „Těch šest let, co byla druhá světová válka, jsme chodili sem do školy. Bylo to komplikované, protože pak do školy nastěhovali Hitlerjugend, tu mládež Hitlerovu. My jsme chodili do školy na směny. Děvčata jeden týden dopoledne a druhý odpoledne, tak jsme to střídali. A chodilo se i v sobotu. V pětačtyřicátém, když končila válka, tak jsem končil školu.“

  • Full recordings
  • 1

    Lomnice nad Popelkou, 25.05.2021

    (audio)
    duration: 56:59
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Turnov, 11.04.2022

    (audio)
    duration: 01:32:56
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Po konci války se skrýval před střelbou osvoboditelů i uniklých zajatců

Bohuslav Vrána během povinné vojenské služby
Bohuslav Vrána během povinné vojenské služby
photo: Archiv pamětníka

Bohuslav Vrána se narodil 9. září 1930 v Harrachově, ale rodina se brzy přestěhovala do Lomnice nad Popelkou. Rodiče v době hospodářské krize museli splácet hypotéku, nebyli na tom finančně dobře. V roce 1943 gestapo zatklo otce Josefa Vránu kvůli poslechu zahraničního rozhlasu, vyslýchali jej, ale své známé neudal. Na konci války 10. května 1945 zažil pamětník přestřelku a masakr německých civilistů v Lomnici nad Popelkou. V ten samý den přepadli dům Vránových prchající němečtí vojáci. Po válce se Bohuslav Vrána vyučil a později absolvoval průmyslovou školu v Mladé Boleslavi. V roce 1952 se oženil. Jeho tchán Jaroslav Dědeček se nuceně stal předsedou jednotného zemědělského družstva (JZD), musel vystěhovat ze vsi své nejbližší kamarády, což odmítl. Události související s kolektivizací ho dohnaly k sebevraždě. Pamětníkův švagr při druhé vlně kolektivizace v roce 1957 zprvu odmítal vstoupit do družstva, po nátlaku ze strany komunistů nakonec vstoupil. Sebraný majetek rodina získala po roce 1989 a pamětník se švagrem se věnovali zemědělství. V roce 2022 žil Bohuslav Vrána ve Žďáru.