Bohuslav Vrána

„Byla asi hodina a máma říkala: ‚Táto, někdo klepe na dveře.‘ Táta říkal, že to nic, že to husy. A za chvíli znovu, tak šel do chodby a ptal se, kdo tam je. Ozvali se Němci. Jelikož oba rodiče uměli perfektně německy, tak jim táta říkal – oni že chtějí oblečení a jídlo – tak táta jim říkal: ‚Nic vám nedám, běžte dál.‘ Začali kopat a tlouct do dveří, ale ty dveře byly čtrnáct dní nové. Jinak tamty, to kdyby se do nich opřeli, tak byli hned vevnitř. Naši otevřeli okno do zahrady. A volali o pomoc, jenže květnová hlídka byla až dole na kraji města, tak to neslyšeli.“ – „To bylo jak daleko asi?“ – „Bylo to daleko, nebylo to slyšet. Tak táta se rozhodl, jak byl ustrojený v nočním oblečení, skočil do zahrady, a jak vyskočil oknem ven, v tu ránu začali střílet. To bylo ran do baráku. My jsme s bráchou vlítli pod postel, barák se jen klepal. A máma dostala šok, že tátu zastřelí. Tak jsem nevěděl, co dělat. Vylít jsem, na nic jsem nemyslel a letěl jsem k sousedům, tam co bydlela Líba Plichtová, protože její syn byl taky odbojář a věděli jsme, že tam má pistoli. Ale oni [Němci] zřejmě odtáhli a ti květnoví bojovníci přijeli s autem až za hodinu.“

„Na tom pracovišti dělal s nějakým Němcem. Táta jezdil přes zimu jenom jednou týdně domů. On tam spal u nějakých lidí a tam poslouchal rozhlas. V práci si povídali s druhým kamarádem a vypravovali si o tom. Ten Němec to slyšel, no a tátu udal. Tak ho odvezlo gestapo do Jičína, tam byl skoro týden, tam ho vyslýchali a říkal, že to teda nikomu nepřeje. A furt chtěli vědět, protože my tam v těch Popelkách neměli elektriku žádnou, a furt chtěli vědět, kde to poslouchal. A táta říkal: ‚No, ve vlaku jsem to slyšel.‘“

„10. května tady byla armáda ruská na náměstí. Tady bylo slávy, všeho! A tahle ulice, co jde k Popelkám, ta byla plná povozů německých uprchlíků s koňmi. A my, když jsme šli domů, s tátou už domů po té slávě, tak jsme byli asi uprostřed ulice a najednou se ozvala střelba. Táta se otočil a viděl, že tam někdo střílí, tak jsme skočili, tady bydlel pan Večerník, byl to advokát, a tam byly takový dveře jako utopený dovnitř do baráku. Tak jsme tam skočili a byly odemčený, tak jsme se tam schovali. Když ten rachot všechen přešel, tak jsme vylezli ven. Nikomu to nepřeju, to bylo mrtvol.“

„Těch šest let, co byla druhá světová válka, jsme chodili sem do školy. Bylo to komplikované, protože pak do školy nastěhovali Hitlerjugend, tu mládež Hitlerovu. My jsme chodili do školy na směny. Děvčata jeden týden dopoledne a druhý odpoledne, tak jsme to střídali. A chodilo se i v sobotu. V pětačtyřicátém, když končila válka, tak jsem končil školu.“