Ing. Jan Vrba

* 1947

  • „Gottwald, když umřel, to jsem byl v té první třídě. Nebo napřed zakalil Stalin a to bylo... Vždyť to byly všude černé prapory, všude obrázky Stalina, učitelky musely brečet asi nebo jestli musely, nevím, ale prostě brečely, já si pamatuju. A potom, za tři týdny nato, šel k čertu i Gottwald a také to bylo, hysterie to byla. Náměstí –všude musely být vlaječky – všude ruské nebo sovětské a české, československé, a obrázky, všude obrázky – Stalin, Gottwald, Stalin, Gottwald. Vím, že ta Kroupová k nám přišla a taky brečela: ,Soudruh Gottwald zemřel!´"

  • „18. prosince večer 1950 přišla, to vím, že večer, v sedm nebo tak nějak, už bylo samozřejmě tma. Zazvonil někdo a babička šla otevřít a tam stála baba, prostě valach takový, ramlica strašidelná, v koženém kabátě, a že chce mluvit s maminkou. Tak ta tam šla, ke dveřím, a ta říká: ,Máte příležitost k poslednímu rozloučení v Brně na Cejlu, ve věznici na Cejlu.' Tak maminka mě sbalila a vzali jsme taxík, jestli se nepletu, to měl nějaký pan Svoboda, a jeli jsme do Brna. A tam si pamatuju tedy to, že to byla místnost přepažená lavicemi jako ve škole. Tatínek byl na jedné straně té barikády, my jsme byli na druhé straně, no a vlastně takovým způsobem probíhalo loučení. Maminka mi řekla, abych tatínkovi něco zazpíval, tak jsem zazpíval 'Ach synku, synku', co jsem uměl, a pak jsem se snažil prolézt pod těmi lavicemi a pamatuji si, jak mě... Jak jsem byl malý, tak jsem vlezl pod ty stoly a to se jim nelíbilo. A pamatuji si, že tam přiběhl nějaký ten voják nebo policajt, nevím, co to bylo, prostě měli ty – tenkrát se nosilo, s těmi koženými hnědými holínkami, a tak to si pamatuji – tu hnědou holínku a s tím samopalem děrovaným, to byl ten Tokarev nebo Špagin, nevím, tak tím mě odstrkovali ven."

  • „Byl ozbrojený a jel vlakem. Ve Vsetíně ho chytili nebo prostě si ho tam všiml ten estébák Hýl a vyvedl ho z vlaku, zatkl ho vlastně a vyvedl ho z vlaku. No a v parku ve Vsetíně, protože on ho neprohledal, nezjistil, že je ozbrojený, a v parku se otec snažil zdrhnout a začala tam přestřelka. A on jako partyzán, byl tedy levák, takže ten Hýl střílel na pravou ruku a on si přehodil kvér do levé ruky a měl dobrou mušku. Já to mám po něm."

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 26.03.2024

    (audio)
    duration: 01:42:34
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Táta měl dobrou mušku

Jan Vrba v roce 2024
Jan Vrba v roce 2024
photo: fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2024

Jan Vrba se narodil 30. září 1947 v Brně jako syn pediatričky MUDr. Adély Chmelařové a bývalého člena I. československé partyzánské brigády Jana Žižky Jaromíra Vrby – ten prošel boji během Slovenského národního povstání v roce 1944 a po zformování nacistické rezistence na Valašsku působil jako partyzánská spojka až do osvobození v květnu 1945. Jaromír Vrba se hned po nástupu komunismu v roce 1948 zapojil do dalšího odboje – jako jeden z vůdčích členů skupiny Světlana se tak brzy stal jedním z nejhledanějších lidí v zemi. Když potom 2. dubna 1949 smrtelně postřelil policistu Bohumila Hýla, který jej chtěl zatknout, smyčka se začala stahovat. Raněný Jaromír se dva měsíce ukrýval na Valašsku. Poté, co jej Státní bezpečnost vylákala z úkrytu, došlo k zatčení, vazbě a soudu, na jehož konci byl rozsudek smrti provazem. Jaromír Vrba byl popraven v Brně na Cejlu 19. prosince 1950. Jeho syn Jan si detailně pamatuje poslední rozloučení, které proběhlo tamtéž. Jako dítě popraveného protikomunistického odbojáře nesměl mít Jan na základní škole samé jedničky. Rodina byla až do roku 1960 sledována Státní bezpečností. Maminka Adéla Chmelařová měla po celou tu dobu ochranný dohled. Jan nesměl nastoupit na střední elektrotechnickou školu, vyučil se tedy v gottwaldovském ZPS jako elektromontér. V roce 1966 ještě úspěšně složil maturitní zkoušku na střední škole pro pracující. Své vzdělání završil v roce 1972, kdy na brněnském Vysokém učení technickém (VUT) získal inženýrský diplom. Ještě před nastupující normalizací se Jan Vrba rozhodl k emigraci – nevyšlo to těsně. V podstatě den před odjezdem do USA režim znovu uzavřel hranice. K emigraci měl příležitost ještě v roce 1980, kdy již jako respektovaný odborník dostal nabídku zůstat v Kanadě. Domů se vrátil kvůli rodině. Týž rok odešla do Kalifornie Janova sestra Adéla. Kvůli tomu nesměl Jan nějakou dobu podnikat pracovní cesty na Západ, a také si jej volala Státní bezpečnost, která mu odposlouchávala telefon. Jan si již v pubertě našel cestu k rockové hudbě a přes první nesmělé pokusy se počátkem 70. let etabloval jako sólový kytarista formace Blue Night, která s drobnými změnami v obsazení hrála ještě v roce 2024. Po pádu komunismu vybudoval Jan Vrba se společníkem úspěšnou firmu na opravy a renovace CNC obráběcích strojů. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 žil ve Zlíně spolu s manželkou Miladou, s níž společně vychovali dvě děti.