Květoslav Vrtěl

„Pak jsem šel po chodbě a najednou mě zavolal bachař: ,Pojďte se mnou. Tady vyšůrujete pokoje a vydrhnete dlážky.‘ Povídám: ,Žišmarjá, to jsem ještě nikdy nedělal. Ani na vojně.‘ Jsem dělal velitele světnice. Tak jsem nikdy ani cimérku nedělal. Ale věděl jsem, že po vojensky: co je mokrý, to je čistý. Tak jsem si donesl dva kýble vody a pak po tý podlaze... To byla dřevěná podlaha. To jsem to tam drhl a ono se to ztratilo. Tak jsem tam hodil druhej kýbl. A voda zase pryč. Ona utíkala. Tam byly, myslím, ty stropy nějaký hliněný. A ono to utíkalo do spodku a teklo jim to tam o patro níž. Já jsem myslel, že mě zabijou. Já povídám: ,Já jsem nevěděl.‘ Tak mě poslali klepat koberce. Tak jsem to dal na tyčky od plotu, začal jsem do toho bít, tyčky padaly. Tož mě od toho taky vyhnali.“

„Byli jsme venku před budovou. Vykládalo si nás tam čtyři nebo pět sousedů. Teď najednou letělo letadlo a ten jeden říká: ,Tomu se blýská od vrtule.‘ To už byl za tři dny konec války. Byl to ruský letec a on střílel dolů do nás. Vlekli jsme se do dveří. Táta utíkal kolem stěny do vrat. Druhým vchodem do budovy. Ten poslední, co tam zůstal, co se nemohl dotlačit do těch dveří, tak dostal střepinou do nohy. Ten pilot hodil jakousi minu před náš barák. To se vysypaly všechny okna a ta jedna střepina mu vletěla do nohy a následkem toho umřel. Byl svobodnej. A moje sestra zase byla tam vzadu v prádelce. Tam seděla husa na vajíčkách a ona jí tam šla dát krmení. A ta střepina vletěla vrchem těsně v rohu. Ještě ten roh dveří chytla a vletěla do té prádelky. A jí urazila palec u nohy.“

„Před večerem tady byli ti Rusáci. Byli tam vzadu. Tam topili, vařili, všechno dřevo tam popálili. Měli tam velkou kuchyň. Večer se táta jednoho staršího Rusa zeptal: ,Jaký je to tam u Vás v tom kolchozu?‘ My jsme tenkrát nevěděli. Rusi nás osvobodili, tak jsme byli v té euforii. On se ohlédl a šel pryč. Na druhý den přišel k tátovi a zase se díval, aby ho nikdo neslyšel. A povídá: ,Ty chazaj. Modli se každý den k Bohu, že máš takovou hospodárku.‘ Otec říká: ,No tak normál. A jak u Vás?‘ - ,U nás ó ně charašo. Když chceš košilu, když chceš kabát, musíš ke komisárovi pro bumážku. A když máš fajnů žínku a půjčíš komisárovi, tak bumážku dostaneš.‘ Říkal jsem si: ,Sakra, tak to je dobrý.‘ Už začalo první seznámení s ruským kolchozem.“