Sylva Wernhartová

„Ti estébáci mě dovezli do bytu. Pochopila jsem, že se něco stalo. Já jsem vydržela čtyřhodinový výslech. Oni mi ukázali listinu a tam bylo nějaké pobuřování. A já jsem říkala: ‚Ale my jsme nepobuřovali.‘ Takovým dětským způsobem to ze mě vyletělo. Soudruh major, to byl major – tak jsem si říkala, že čím větší případ, tím je na to nasazena vyššího hodnost – čekal v šestsettrojce s řidičem, až mě přiveze jeho podřízený. Mě ani nenapadlo, že bych měla utíkat a schovat se někde v uličkách. Prostě jsme šli. Strach jsem měla, dušičku svraštělou, že sušená švestka proti ní byla šťavnatá broskev. Já měla dušičku schovanou tady někde za kostí. Pak jsme přišli do bytu a začala domovní prohlídka. Ještě se jim utrhlo dno šuplíku, tak vše vypadlo na zem. A přivezli ještě úřednici z národního výboru, která měla dosvědčit, že se mnou zacházejí slušně.“

„Já jsem se posadila. Vím, že jsem měla strach, co se mnou budou dělat. Strach, že jsem v cizím autě mezi cizími muži. A nevěděla jsem, kam se mnou pojedou. Rozjeli jsme se a vpředu vedle řidiče se otočil takový blonďatý ryšavý člověk s úzkými rty a řekl: ‚Víte, proč jste tady?‘ Já: ‚Ne, nevím.‘ Mluvila jsem šeptem, nebyla jsem schopna mluvit nahlas, tak jsem jenom zašeptala, že nevím. ‚Kvůli vašemu manželovi,‘ řekl. A otočil se zpátky. Jeli jsme a já jsem neměla odvahu se zeptat, kdo jsou a kam jedeme. Jenom jsem mlčela. Něco mi říkalo, že mám mlčet.“