Helena Wiplerová

* 1946

  • „Šla jsem k tomu výslechu. Teď jsem si říkala: 'No holka, musíš se udělat na chudinku a na blbce, jinak nepořídíš. Tak jsem tam šla - nic jsem nevěděla, nic jsem neslyšela, nikoho jsem neznala, ani Babičku jsem nečetla. Prostě u toho výslechu jsem vypadala jako kretén a oni furt do mě, ten jeden hlavně. A pak najednou mě vyslýchal jen jeden. Já nevím proč, vždycky vyslýchali dva, a najednou jeden. Trvalo to čtyři hodiny. Já vám řeknu, já už jsem byla psychicky na dně. Já už jsem nevěděla ani, na co koukám. Dávali mi prohlížet fotografie, dávali mi seznamy, koho znám. Já už bych nepoznala ani vlastní maminku, tak jsem na tom byla. No, a potom tam byl nějaký takový pidlooký a říkal, že je právník na kriminálce, nějaká šarže vysoká. Tak on, když jsem odcházela, mi říká: 'No tak vidíte, že jsme na vás byli hodní.' Já jsem na něj koukala a říkala jsem mu: 'To jako že jste mě nebili?' A on nic neřekl. 'Tak snad jako myslíte, že jste mě nebili? Ale vždyť já jsem nic neudělala!' a vycházela jsem ven. A u těch dveří stál mladý kluk. Já nevím, já prostě nedám na ty mladé lidi dopustit a asi mu to bylo hodně blbé, a to už jsem byla vdaná - pardon, to jsem byla rozvedená Zahradníková. A u těch dveří stáli v uniformách, jak to na kriminálce chodí, dva. Ten jeden, jak jsem šla kolem, tak mi říká naprosto neslyšně, to jsem slyšela jenom já: 'Změňte jméno. Změňte jméno a bude klid.'“

  • „Vždycky v době, kdy byly ty razie a on musel na tu harmoniku hrát, nebo když se věšelo a on musel na tu harmoniku - a teď tu hrůzu viděl -, tak v té době se mu časově vracely ty myšlenky a vracely se mu ty záchvaty a on se vždycky zavřel v pokoji a zavřel se tam se mnou. A já si pamatuji, jak jsem tam stála, musela jsem už chodit. My jsme měli takové to staré kanape s tím rundálcem pod hlavou. Určitě jste to někde museli vidět na fotkách. On tam ležel obličejem dolů a plakal. Já jsem u něj stála z druhé strany. Co udělá malé dítě, když vidí někoho, koho má rádo? Tak si na něj lehne. Já jsem si vždycky na tu jeho hlavu lehla a zabořila jsem ručičky do jeho vlasů. On měl nádherné vlasy. A teď jsem dělala jednu věc, kterou jsem pak později používala u pacientů. Naučila jsem se dýchat tak, abych oddýchala to jeho utrpení. My jsme se potom sestejnili v tom dechu a já si pamatuji, jak jsem tam stála a vůbec jsem na nic nemyslela. Já jsem byla strašně malinká a jenom jsem s ním společně dýchala. Ten společný dech, to je úžasně ozdravná věc na psychiku.“

  • „Strýce odvezli a už ho rodina neviděla. A pak ho harcovali z jednoho koncentračního tábora, to oni tak dělávali, nacisti. Tak když on přijel do toho Mauthausenu, kde v podstatě byl až do konce války - mezitím prošel Buchenwaldem a kdovíčím, ale vždycky ho ta muzika zachraňovala. Nejdřív byl tam, kde ty vězně museli tahat z těch plynových komor. To nezvládl vůbec. Vypadalo to, že ho zabijí taky, protože zjistili, že je prostě nepoužitelný. A pak ho nechali vláčet nějaká břemena, ale nakonec zjistili, že je velmi dobrý muzikant. A Němci si potrpěli na hudbu. Takže oni si z nich - ze všech těch muzikantů - udělali takové hudební těleso. No a on musel samozřejmě hrát při těch pitkách a při těch raziích.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 16.11.2021

    (audio)
    duration: 02:06:57
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dýchala se strýcem, aby ho zbavila běsů z koncentráku

Školačka Helena Wiplerová hraje na na harmoniku, cca 1960
Školačka Helena Wiplerová hraje na na harmoniku, cca 1960
photo: Archív pamětnice

Helena Wiplerová se narodila 9. března 1946 v Hradci Králové. V dětství bydlela se svými rodiči, mladší sestrou a dalšími příbuznými v bytě svého strýce Zdeňka Štauberta, který se vrátil z koncentračního tábora. Dětství neměla jednoduché. Strýc trpěl depresemi z války. Maminka dostala těžkou tuberkulózu a musela se dlouhodobě léčit. Obě malé sestry byly na nějaký čas umístěny do dětského domova. Její sestra zemřela v útlém věku po podání vakcíny proti tuberkulóze. Strýc, kterého měla hodně ráda, zemřel při nehodě na motocyklu. Helena Wiplerová vystudovala střední zdravotní školu a pracovala ve zdravotnictví. V roce 1966 se vdala a v roce 1968 se jí narodila dcera Karla. Velmi brzy se však rozvedla a o dceru se starala jako samoživitelka. V době normalizace se potýkala s řadou problémů. Zajímala se o ni StB a následně dostala výpověď ze zaměstnání. Dcera Karla měla velké problémy dostat se na konzervatoř. Vdala se podruhé a narodil se jí syn Jan. Po roce 1989 dále pracovala ve zdravotnictví a vystudovala ve svém oboru magisterské studium. Po odchodu do důchodu pracovala v hospici v Praze. Působila také jako turistická průvodkyně na Pražském hradě. Hrála ještě v roce 2021 v komparzních rolích ve filmu i v televizi. Dcera Karla vystudovala konzervatoř a AMU a v roce 2021 působila jako operní režisérka. Syn Jan vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově a věnoval se mikrobiologii. V roce 2021 měla dvacetiletého vnuka a žila v Hradci Králové.