Věra Zachařová

„To mně mohlo být, já nevím, pět šest roků, abych se nebála, mě učil odvaze tak, že jsme tam, co jsme bydleli v Kostelci, tak tam byla nad koupelnou a prádelnou rovná střecha. Ve výšce prvního patra. Z tý střechy jsem musela mu skákat do náruče, na dvůr, kterej byl betonovej, tam byly betonový veliký čtverce. A na ty čtverce, na ten beton jsem mu musela skákat do náruče. Teda já jsem skákala klidně, protože jsem se ho nebála. Ale když si to představím dneska, tak mi běhá mráz po těle. Prostě my jsme nesměli brečet. On byl strašně hodnej, ale kdybych se rozbrečela, nad něčím, že mě něco bolí nebo něco, tak to dostával záchvaty vzteku. Brečet se před ním nesmělo, on prostě nás učil, to, co měl v sobě.“

„Pozavírali spoustu sokolů, i z toho Kostelce právě, ale hlavně tady z Prahy. No a ty rodiny byly, neměly prostě žádnej zdroj výživy. Takže chtěli, aby je podporoval jídlem, že jo, jenže tenkrát byly kvótovaný porážky, to prostě bylo všechno kvótovaný a na lístky. Já si dokonce ještě pamatuju jako dítě, že jsem ještě lepila lístky po válce, do těch čtverečků, do těch archů jsem lepila s našima lístky, to ještě trvalo i po válce. Aby měli Němci kontrolu. No, ale tím právě, že to bylo takhle kontrolovaný, tak on porážel v noci a vozil to, prostě nějak to vyváželi tak, aby se to neprovalilo. Což by se možná neprovalilo, kdyby ho neudal druhej řezník v Kostelci.“

„Měl tam udělanou z betonu takovou… kobku. Na ní byly naházené pneumatiky. Byl uvnitř schovaný vždycky přes den a teprve v noci vylezl, aby se protáhl. Gestapáci se psy ho samozřejmě hledali, ale u řeky se jim ztratila stopa. Byla to od nich (rodiny Chalupových – pozn. ed.) neuvěřitelná odvaha. Měli ještě dva kluky a popravili by celou rodinu. Oni samozřejmě věděli, že dostal trest smrti.“

„Pokud se pamatuji, co mi říkal tatínek, tak jsem byla vzata jako mimino na převychování do Německa, protože jsem splňovala árijské normy. Tyto děti posílali do německých rodin, kde nemohli mít děti. Už jsem byla v tom transportu, ale díky známým mých rodičů jsem se z toho transportu ztratila. Aby mě nenašli, dali mě tak daleko, až do Činěvsi k babičce, kde mě nikdo nehledal.“

„Jeho (otce – pozn. ed.) v té první vlně zatýkání sokolů pustili a pak ho zavřeli na udání. Naši se po válce dozvěděli, kdo je udal, a byl to druhý řezník v Kostelci. Ten zjistil, že otec v noci poráží načerno, protože všechno bylo na příděl a on podporoval sokolské rodiny. Porážel tedy v noci. Ten druhý řezník viděl pod vraty světlo, a tak ho udal. Tak takhle tátu sebrali. Když ho gestapo sebralo, dostal trest smrti. Byl na práci odklízet trosky, a tam jak vyjížděly náklaďáky, chytil se zespoda náklaďáku a nechal se vyvézt.“