Oldřich Zadražil

* 1944

  • „Tatínek pocházel z kovárny, takže se nebál koní, a když byl ve třicátých letech voják základní šlužby, tak narukoval k jednotce, která se tenkrát jmenovala jezdecký pluk, byli to dragouni. Vojnu prožil v tehdejší Podkarpatské Ukrajině nebo v Mukačevu, ta část, která tenkrát patřila k republice, a vlastně v té své funkci ji projezdil na koni, čili měl velký výcvik jako na koni a uměl na koni velice dobře jezdit. Snad jako, tenkrát se říkalo, protože jezdil ze všech nejíp, proto ten průvod vedl. To by ještě nebyl ten hlavní důvod toho záporného otcova hodnocení, ale bylo to v srpnu nebo na začátku září čtyřicet sedm, čili tedy, do Vítězného února zbývalo půl roku a v tom průvodu byly alegorické vozy, víte, co to je, že jo? A na jednom tom alegorickém vozu, které představovaly různé příběhy z tehdejšího života, na jednom tom alegorickém voze byl umístěný fofr - ruční čistič obilí. Ten, co fofr obsluhoval, byl to pan učitel Severa, tak z toho fofru létaly červebné volební lístky KSČ a na tom alegorickém vozu bylo napsáno: ,Čistíme národ od plev.´"

  • „Tak mi bylo třináct roků a už tenkrát tedy ti učitelé nebo ten pan ředitel, který to rozhodnutí napsal, věděl, že mám v myšlení názorovou rozštěpenost, což, když se na to zpětně dívám, tak si říkám, jak to ve třinácti mohl poznat, protože určitě jsem se neposmíval pionýrům, nehádal se s pány učiteli o nějaké politické věci. Jenom tedy bylo vidět, že ministruji, a pak už věděli, že dalším studiem bych nenabyl správného třídního a světového vědeckého názoru."

  • „Vedle toho požadavku na výkon funkce ministranta, tak protože nebyla žádná místnost nebo možnost, kde se scházet, tak zavedl, ke zděšení jeho tehdejších kolegů pánů farářů, instaloval v sakristiii v jezuitském kostele terč na házení šipek, zavedl v sobotu odpoledne schůzky ministrantů, kde vyhodnotil, kdo nepřišel, dostal záporné body, kdo něco provedl, otáčel se nebo nebyl správně ustrojený a někdo dostal kladné body, když dobře vystupoval a na té schůzce nám, řekl bych, určil ty povinnosti, ale na druhé straně dovolil, co ministranti dělají a nemají dělat. že zavedl soutěž, kdo nejdál sfoukne svíčku, kdo kotlíkem kadidelnice nejdéle vydrží točit nad hlavou."

  • „Říkám to hloupě, byli jsme překvapeni, že v tom Rakousku je zelená tráva. Člověk byl tak nějak, jako měl zažito tu železnou oponu nebo to, že to je taková nedostupná zem, že jsme byli překvapení tím, že tam je zelená tráva."

  • „Říkám, že jsem měl strašně hodnou maminku, to říká většina lidí, že byla pracovitá, starostlivá, že nás určitě vedla, abychom nezlobili, ale že byla první, kdo mě naučil lhát. Říkala: ,Teď už jsi sám někdy doma, a kdyby někdo bouchal na dveře, podívej se, kdyby to byla slečna Šimonovská z národního výboru, tak sepisuje slepice. Tak je zavři a řekni, že máme jenom tři.´"

  • „Můj otec byl v roce 1939 zatčen, byl zavřený. Byl lidovým soudem v Berlíně odsouzen ke tři a půl letům káznice jako funkcionář a cvičitel Orla. Řekl bych, že měl, nevím, jestli se dá říct to štěstí, že byl mezi těmi prvními postiženými, kdy, nevím, jestli to řeknu správně, Němci ještě zachovávali jakous takous zákonnost a ty tresty vyměřovali. Nebyl v koncentračním táboře, ale v káznici ve Waldheimu."

  • Full recordings
  • 1

    Telč, 13.11.2023

    (audio)
    duration: 02:22:14
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Telč, 20.12.2023

    (audio)
    duration: 02:01:08
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

To, co se stalo mně, postihlo další tisíce lidí

Oldřich Zadražil v roce 1964
Oldřich Zadražil v roce 1964
photo: archiv pamětníka

Oldřich Zadražil se narodil 23. listopadu 1944 v Telči jako syn Jakuba a Anny Zadražilových. Jeho otec byl coby člen katolicko – tělovýchovné organizace Orel již počátkem druhé světové války zatčen a tři a půl roku vězněn za letákovou činnost v německém Waldheimu. Jakub Zadražil navázal po válce na svoji orelskou činnost a během roku 1947 vedl dožínkový průvod, jehož součástí byl také alegorický vůz, který se vysmíval tehdejší komunistické straně. Kvůli tomu nesměl Oldřich nastoupit na gymnázium – od ředitele školy, který se navíc s tatínkem znal již od dětství, dostal nedoporučující kádrový posudek. Nastoupil tedy na dva roky jako učeň – nástrojář a po získání výučního listu v roce 1960 začal pracovat v telčském Motorpalu. Během pěti let složil dálkově maturitu a také absolvoval dvouletou vojenskou službu, kterou v roce 1965 opustil v hodnosti svobodníka. Oldřich Zadražil během normalizace postoupil z dílny do kanceláře na pozici technologa, kde se setkal a navázal životní přátelství s Milošem Vystrčilem – posledním majitelem továrny, kterou komunisté znárodnili v roce 1948. Během sametové revoluce se Oldřich Zadražil angažoval jako redaktor Telčských listů, jež měly v době revolučního dění informativní charakter. V roce 1990 byl Oldřich Zadražil jako nezávislý kandidát zvolen do zastupitelstva města, kde vykonával práci radního a později i tajemníka až do svého odchodu do důchodu v roce 2005. Také až do roku 2004 zastával post městského kronikáře. V době natáčení rozhovoru žil Oldřich Zadražil s manželkou Marií v Telči.