Ivan Zajíc

„Byl to pomník prvního padlého v prusko-rakouské válce v roce 1866, který je ve Stráži nad Nisou, padlý byl Emerich Berta. Ten má zasazenou ještě desku, kde je napsáno, jak došlo k jeho smrtelným zraněním. Pomníky se dělaly v roce 1896, myslím, nějaký spolek, teď už vám neřeknu, jak se jmenuje. A těch pomníků je hodně. Mimo jiné v Liberci, tady ve Stráži, v Chrastavě a na Dlouhých Mostech. Když je v roce 1896 představili, tak to byla velká sláva, byla tady řada známých osobností té doby, včetně příbuzného Bismarcka.“

„Jako zastupitel jsem chodil na schůze a pak na pivo. Tak jsem stále poslouchal, co jste projednávali na schůzi, co tamhleto. Člověk prostě neměl u toho piva klid. Tak jsem se inspiroval v okolních obcích, třeba v Raspenavě, kde už to vydávali, že bych to mohl vydávat. Navíc ještě, co byly vývěsní tabule, kde se dávaly zápisy ze schůzí, tak to nikdo nečetl. Protože devadesát procent lidí jezdí auty, pěšky nikdo nejde, tak kde by to četli. Tak jsem si řekl, že se jim to donese až do baráku a je to. Ale dal jsem se tím na vojnu. Začátky byly kruté. Zaprvé jsem to musel vymýšlet. Zadruhé ukecat lidi, aby psali nějaké příspěvky. Jsem říkal, hasiči, kteří dostávají příspěvky, aby psali, zahrádkáři, sportovci, každý, když napíše pár řádků, tak se to dá dohromady. Občas s nimi bylo ale těžké pořízení. Nejdříve jsem články dostával psané ručně na papíře, musel jsem sednout ke stroji a všechno přepsat, posbírat fotky a najít tiskárnu. Tu jsem našel, donesl jim to, oni to dali dohromady, pak jsem dělal korektury a šlo to do tisku. Bylo to dost pracné všechno. Pak šel už vývoj dopředu, byly diskety, takže jsem si kvůli tomu musel pořídit počítač. V poslední době už to byla pinkačka. To už bylo lehčí. Příspěvky a fotky jsem dostával e-mailem nebo na flashce. Staré fotky se naskenovaly.“

„Překládali ji z místa na místo. Protože byla katolička, chodila do kostela a mimo jiné hlídala po válce faru, když byl ze Stráže nad Nisou, bývalého Habendorfu, odsunut německý kněz. Učila ve Stráži nad Nisou ve škole a 25. února 1948 byla převelena do Bedřichova v Jizerských horách na jednotřídní školu. Měla bydlet ve škole, ale že se tam bála, tak poprosila kněze z liberecké farnosti, jestli by jí nesehnal prostřednictvím jabloneckých farností ubytování jinde. Sehnal jí ho na faře v Janově nad Nisou, která nebyla obsazená, bydlel tam jen policista s rodinou. Dozvěděl se to ale školní inspektor, soudruh, a po měsíci ji zase hnali do Oldřichova na Hranicích. A z Oldřichova na Hranicích ona poslala žádost na pardubický okres, jestli by tam nemohla učit. Že si už splnila svou dlouholetou povinnost učení v pohraničí. Protože tam byla už tři roky. Žádosti se samozřejmě nevyhovělo. A tak si požádala, aby alespoň mohla učit v Machníně. Tak ji přesunuli do Machnína. V roce 1950 si vzala mého tátu, který byl vdovec, z prvního manželství měl syna a dceru. Když si ho vzala, tak požádala inspektora nebo školský výbor, nebo co to bylo, zda by mohla jít zase zpátky učit do Stráže nad Nisou. Protože sestře byly asi dva roky, takže by ji musela vozit do školky do Stráže a potom jít do Machnína učit. V tom jí vyhověno nebylo, takže šla za školským inspektorem, že ať si to představí, že takhle to nejde. A on byl tak dobrý, že jí řekl, že si může svou dceru brát otec do práce, on byl na tom závorářském stanovišti, a že ji tam může hlídat.“

„Tatínek měl problém s tím, že když sloužil jako závorář, tak v podstatě tím, že všechna ta závorářská stanoviště a nádraží od Liberce až do Hrádku nad Nisou byla telefonicky propojená, aby se mohli všichni závoráři spolu najednou bavit, tak bylo slyšet, jak při nějaké debatě, nevím přesně při jaké, prohlásil, že komunisti si stejně budou dělat, co budou chtít. A nějaká ‚dobrá duše‘ to na něj požalovala. Dostal měsíc tvrdého žaláře s roční podmínkou. A pak už byl tedy hodný.“