Marie Zajícová

„Věřila jste, že to někdy skončí? Jak jste viděla tu perspektivu?“ - „Já jsem o tom ani moc neuvažovala. Já jsem si myslela, že to nikdy neskončí. Vždyť to bylo hrozné. Takoví blbci řídili stát! K nám přišel na ves tajemník, ten napsal vyhlášku, na ves, tři řádky a měl tam osm hrubek. A my jako děti jsme vzaly červenou tužku, a teď jsme mu je tam vyznačovali. A on to byl zedník, vyučený. A říkal: 'Moje ručičky už nikdy nebudou pracovat.'“

„Strýc byl takový pokrokový hospodář, tak asi proto šel první. No a potom řekli, že mají hubené krávy, protože jim odvezli i obilí a všechno krmení do těch státních statků, takže je neměli čím krmit. Řekli, že mají hubené krávy, že jsou sabotáž, že sabotují.“

„To mi bylo asi osm let, po válce. Dívala jsem se z okna a na vozech jeli, každý měl malý raneček, dospělí, děti malinké, a mně jich bylo strašně líto a brečela jsem. A myslela jsem si: 'Kdyby vyhrál Hitler, tak jsme takhle jeli my a kdovíkam asi.'“

„Bylo nařízeno, že je máme ubytovat, že je máme pustit domů a že tam mají přespat. Měli jsme jim půjčit také deky, tak jsme jim půjčili deky a spali ve stodole. Asi měli svoje jídlo, protože nevím, no, k nám nechodili. No, a to byli třeba Maďaři, všelijaké ty národnosti, co s těmi Němci bojovali. A potom druhý den odjeli a zanechali nám tam granát mezi vraty, nevybuchlý, a tak jestli jim to spadlo, nebo ho tam dali schválně, nevím.“