Petr Závodský

„Strejda Odon zjistil někdy v červenci 1954, když psal... Mámě bylo akorát divné, že ona mu vždycky posílala padesátikorunu a že se jí to vrátilo. A on se furt ptal a oni mu to v červenci 1954... Máma ještě v dubnu nebo květnu psala o milost, nikdo jí nic neřekl. A on se na to ptal, jak to bude s tou milostí, že napřed to psal Odon, a vůbec o tom soudu se dozvěděli až v únoru nebo v lednu, koncem ledna nebo začátkem února 1954. Přitom to bylo v prosinci. Oni se furt ptali a pak přes nějaké známé... oni řekli: ‚On vám to obhájce neřekl?‘ Tak Odon šel za tím obhájcem a ten řekl: ‚Jó, on měl proces a dostal trest smrti.‘ Dva měsíce po tom. Mámě přišel úmrtní list v prosinci 1954. Ale věděla to přes Odona od července ústně. Tátu nezpopelnili, dali ho do ďáblického hřbitova, do té díry č. 35, což jsme zjistili až potom v tom roce 1966. Až po rehabilitaci v roce 1966 máma o to požádala, o tu exhumaci, takže oni to udělali. Pak řekli, že ho umístí ve Strašnicích. Tam to nebylo volné a pak řekli, že v prosinci se uvolní místo. Takže v prosinci 1966, mám to někde nafocené, tam dneska je máma, tam jsou pochovaní. On napsal dva dopisy na rozloučenou. Jeden mámě a jeden bráchům, a ten nám dali v roce 1996. Ten nám dali po 42 letech.“

„Nejbližší dětství si moc nepamatuju, já si pamatuju až od šestapadesátého. Třeba otec, který byl zatčený v roce 1951, je pro mě úplně neznámý, kterého jsem viděl teď, když se uveřejnily ty filmy o Slánském, co se našly. Tam jsem ho poprvé viděl ne naživo, ale jako 'hejbacího', taky co tam povídal, ty nesmysly. Trochu si pamatuju z první třídy, když se o mě starala paní učitelka Dvořáková v nejtěžším období mé mámy, v roce 1954 – kdy táta byl popravený a ona to nevěděla a stále žádala o milost –, tak si mě vzala na starost asi 14 dní v létě. Chodili jsme na různé výstavy psů, což mě moc nebavilo, protože já jsem byl spíš takový sportovní typ. Mě zajímal fotbal a vybíjená, takovéhle věci." – „Co vás tedy bavilo mimo sport?“ – "Sport, jedině sport a turistika. Já jsem chodil do turistického oddílu, což mámě umožnilo, že jsem v létě jezdil hodně s tím turistickým oddílem na tábory. Prošli jsme pěšky Slovensko, až jsme se dostali v Polsku až do Varšavy, to mě zajímalo. Jinak v tom mém věku jsem hrál každý den fotbal a vybíjenou, tenkrát jiný sport snad neexistoval. Protože jsme bydleli v rozděleném bytě v Opletalově 59, tak jsme chodili na hřiště do Vrchlického sadů, kde dneska tam to hřiště je zrušené. Dneska tam je akorát dětské hřiště. Když chodím okolo, tak zírám, jak ty stromy vyrostly, protože za mé éry ty stromy, co tam rostly, byly silné jako ruka a dneska je skoro ani neobejmu. To mám takové vzpomínky. Pak mám vzpomínky na kubistický kiosek v Bolzanově ulici, který je pod památkovou ochranou. My jsme to měli zezadu jako branku. To si tak pamatuju z dětství." – „Ptal jste se někdy maminky, kde je tatínek? Nebo: 'Kde mám tatínka?'“ – "Ptali jsme se jednou nebo dvakrát, ale máma vždycky mlčela, takže my jsme do roku 1963 vlastně nic nevěděli. Protože ani učitelé, kteří – dneska to vidím, že na nás byli hodní, tak nám to nedávali najevo. Ani od rodičů, ani od strejdů z Ostravy jsem se to do třiašedesátého nedozvěděl. Jen takovou perličku: když jsem psal v dětství na lékařskou kartu, tak jsem tam napsal, že táta zemřel na rakovinu.“