Josef Zdražil

„Tak jsem vstoupil do pionýrský organizace, na to si pamatuju docela přesně, protože jsem tam dlouho nevydržel. Měli jsme schůzku jednu, támhle jsme šli, někde venku jsme byli, koukali jsme na Semily. Měli jsme nějakého vedoucího, který se jmenoval Poláček, a takhle jsme tam seděli a on říkal: ,Je tady hezky, že jo?‘ Tak my jsme jako děti kývaly hlavou, jaký je to tady pěkný. Samozřejmě se nám tady líbilo. A on najednou mi řekl: ,Ale ty seš od toho krvavýho psa Tita.‘ Tito byl vrchní představitel Jugoslávie, bývalé. Já jsem říkal: ,No jo, já jsem se v Jugoslávii narodil, že jo.‘ A on říkal: ,Protože seš od toho krvavýho psa Tita, tak to teda nemůžeš mít šátek, to ti ho seberu.‘ Tak mně sebral šátek, tak jsem přišel s brekem domů.“

„Když umřel děda, tak moji matku odsud nepustili ani na jeho pohřeb. A já jsem byl poprvé, jsem se dostal zpátky, tehdy to byla Jugoslávie, do Jugoslávie, v roce 1964 a to nebylo tak jednoduché, jako je to dneska, že máte cestovní pas a nikdo vás nedrží tady, vy cestujete. My jsme museli žádat o peníze na cestu, takzvaný devizový příslib. Potom vyplňovat a žádat o takzvanou výjezdní doložku a pak vám dali pas. A spoustu dotazníků. Když jsem byl ve škole, učil, tak o nás rozhodovali, já nevím asi sedm podpisů, razítek jsem potřeboval, než jsem mohl vyjet.“