„Ještě nebyla úplná tma, ale už se stmívalo. Z vlaku v Lipníku vystoupilo hrozně moc lidí, ale tatínek ne – my jsme si to s maminkou myslely. Tak jsme zůstaly zklamané a čekaly v čekárně, protože to bylo v zimě, v lednu. Čekaly jsme v čekárně, všichni lidé odešli a zůstal tam v koutě postávat takový dědeček. My jsme ho s maminkou nepoznaly, to byl otec. Po těch devíti měsících věznění jsme ho nepoznaly! Jemu bylo tehdy sedmačtyřicet roků, a my jsme ho pokládaly za dědečka. Říkala jsem mamince: ,Tady postává ten děda a on si, chudák, asi netroufá jít domů. Asi mu měl někdo přijít naproti, aby mu pomohl, bojí se jít sám domů.‘ Vypadal jako starý, nemohoucí děda. Tak jsem se ho šla zeptat, jestli se bojí jít domů a kde bydlí, že ho doprovodím, ať se mě chytne. Takže to byl náš zážitek s maminkou, my jsme ho po devíti měsících věznění nepoznaly. Ani jedna. Dodnes si ho pamatuju. Můj otec umíral, když mu bylo devadesát roků, chyběly mu tři měsíce do devadesáti let a vypadal nesrovnatelně, byl sobě podobný, vypadal perfektně. A v těch sedmačtyřiceti letech, po těch devíti měsících věznění, vypadal tak, že jsme ho nepoznaly.“
„Můj otec měl velké štěstí a byl přesvědčen, že to mu zachránilo život – tatínek uměl německy, jenomže on to nepřiznal. To vím od něj. On to nepřiznal. Byl Čechem, poštovním úředníkem, a na gestapu nevěděli, že umí německy, a otec to nikomu nehlásil. Říkal, že při výslechu byl vyslýchající, zapisovatel a překladatel. A zachránilo ho to, že zatímco překladatel – protože vyslýchajícími byli Němci a vyslýchalo se německy – tak než to překladatel přeložil, tak otec zatím přemýšlel nad tím [co odpoví]. Vyslýchající se mezi sebou bavili a tatínek mi říkal, že si pamatuje, jak ten jeden Němec řekl: ,No to je pěkný blbec,‘ německy. A tatínek, protože jim rozuměl, tak věděl a z té jejich řeči poznal, co vědí a co nevědí. Protože byla zavřena celá skupina a každý byl vyslýchaný zvlášť. Vím, že v tom tatínkově případě to určitě byli ti dva bratři Janálové, četník Jan Vávra a obchodník, jméno už jsem zapomněla. Tatínek jim rozuměl, co vědí a co nevědí, podle toho, jak se mezi sebou bavili, tak říkal, že to mu zachránilo život. To, co nevěděli, tak nepřiznal. A přiznal pouze to – protože by ho byli umlátili – co věděli. Ale co nevěděli, nepřiznal.“
„Můj otec byl zatčen, to si pamatuju přesně, na Hitlerovy narozeniny – 20. dubna 1944. To si pamatuju, protože na Hitlerovy narozeniny, toho 20. dubna, musely být na každém baráku vyvěšeny prapory s hákovým křížem. Rudé prapory, na tom bílý kruh a v tom černý hákový kříž. Tak to muselo viset na každém baráku. Tak to si pamatuju, že tatínek byl zatčen právě ten den, když všechny ty baráky byly takto ozdobeny.“
Magdalena Ženčáková, rozená Melichová, se narodila 10. února 1931 v Košicích. Oba rodiče pocházeli z Česka, ve dvacátých letech se společně přestěhovali na území Slovenska za prací. Matka Josefa pracovala jako učitelka, otec Antonín Melich jako poštovní úředník. Poté, co otec rukoval v rámci vyhlášení všeobecné mobilizace v roce 1938, Magdalena s matkou a sestrou Růženou přesídlily za rodinou do Lipníku nad Bečvou, kde rodina přečkala celé válečné období. Otec se za války zapojil do odbojové činnosti. Dne 20. dubna 1944 si pro otce do práce přijelo gestapo, následovalo věznění na brněnském Cejlu, v Kounicových kolejích a posléze ve Vratislavi. Domů se vrátil v lednu 1945. Magdalena Ženčáková vystudovala v padesátých letech medicínu v Olomouci a celý svůj profesní život pak pracovala jako zubařka. V roce 1955 se provdala za Ing. Miroslava Ženčáka, který jen s velkým štěstím v květnu 1945 unikl takzvanému masakru v Kožušanech, kdy nacisté popravili čtrnáct tamních mužů a chlapců. V lednu 1989 odešla Magdalena Ženčáková do důchodu. V roce 2023 žila v Žeravicích na Hodonínsku, zemřela 27. února 2024.
