Anděla Černá

„Ve čtvrtek přijel předseda okresního národního výboru, že se máme druhej den ráno stěhovat. Odstěhovali jsme se a tím to zvadlo. Všechno to zůstalo ležet a my jsme byli pryč. Všechno to tam zůstalo. A ještě jsme tam měli ten den malíře, protože v neděli tam mělo být posvícení. Jak jsme malovali, oškrabávali zdi, tak jsme to všechno smetli na hromádky. Dostali jsme akorát dvě auta. Když jsme se to dověděli, tak všichni měli strach, že jedeme na Sibiř. Vůbec jsme nevěděli, kam jedem. Hospodařil u nás dědoušek. Já jsem chodila na gymnázium a musela jsem toho po roce nechat, protože přišel nový ředitel, který už byl soudruh. Předtím tam byl doktor Javůrek, který byl výborný a držel mě, protože jsem se dobře učila. A ten říkal: ,No nevím, Nevoralová, jestli budete moci studovat.‘ Maminka zase říkala: ,Někde po Moravě začali stěhovat lidi a musíme dodat všechny dodávky, aby nás nevystěhovali. Tak musíš zůstat doma a pracovat.‘ Tak jsem s dědouškem hospodářství vedla. Orala jsem, jezdila s koňmi, dělala všechno. V šestnácti letech, protože jsem zůstala doma. Dědovi bylo asi pětasedmdesát let, byl rozený v roce 1883. Takže jsme všechno dodali a ještě předali všeho možného. Tak jsme si říkali, že to hospodářství udržíme. Maminka furt jenom, abychom udrželi hospodářství, jenomže my jsme ho neudrželi. Tak on přišel ve čtvrtek, v neděli mělo být posvícení, tak jsme malovali. Ještě všichni sousedi se sběhli a my jsme měli připravený dřevo na stodolu. Táta chtěl stavět stodolu. Tak jsme řezali to stavební dřevo a vezli jsme si ho do hor. Auto dřeva a malý kamínka vincky, protože dědoušek říkal, jestli jedeme na Sibiř... Dědu nevzali, protože u nás nebyl hlášenej. Tak v tom prázdným baráku zůstal sedět sám na židli. Maminka seděla navrchu na autě. Přes Brno jsme jeli 7. listopadu, když tam byla manifestace. Bylo takový špatný počasí, padal sníh, pršelo. Přijeli jsme do Lanškrounu. Bylo tam tolik sněhu, že tam ty auta sotva projely. Jel s náma jeden tajnej. My s bratrem jsme mohli sedět v kabině a maminka navrchu, ale pod plachtou. Dědoušek jí dal ještě kožich, aby nezmrzla. V jedenáct hodin nás dopravili do Hynčic, protože tehdy napadlo tolik sněhu, že nás tahali koňmi. Museli jsme se hlásit ve Starém Městě na statku a už jsme měli baráky popsaný, kde kdo bude bydlet.“