Марина Демко Maryna Demko

„A už někde kolem jedenácté mi volá a říká: ‚Maryno, byl jsem zraněn a snaží se mě unést.‘ Já mu říkám: ‚To je nějaký vtip, nebo co?‘ – ‚Maryno, to je vážné; přišli lidé, oni jsou tam takoví…‘ Já říkám: ‚A co ty? Oni ti dovolili mluvit?‘– ‚Zavřel jsem, stihl jsem [zavřít] bránu, a psi – já jsem u sousedů na dvoře; jsou tam velmi velcí rozzuření psi, ti je zatím zadržují, ale oni brzy přijdou. Chci, abys věděla, že se mě snaží odvézt. Postřelili mě.‘ Já prostě nevím; pode mnou je nějaká propast. Nevím, mám pocit, že někam letím. Nechápu, co mám dělat. Zeptala jsem se ho, co mám dělat. On říká: ‚Volej policii.‘ A zavěsí telefon. Něco mi řekl: že přijelo takové auto… Takoví a takoví, tolik lidí, ‚vystřelili na mě ze samopalu a teď mě chtějí odvézt‘. Začnu volat policii a celý můj tým je u toho. Jeli jsme na naši základnu, abychom to oslavili jako tým. Je 8. května, pracovní den, ale rozhodli jsme se, že pojedeme jako tým.“ – „Takže jste byl mimo město?“– „Ano. A všichni chápou, že se něco stalo. Říkám: ‚Jsem v situaci, kdy potřebuji rychle zavolat policii, ale nemohu se dovolat.‘ Dávají mi nějaké číslo, na které mám zavolat, mobilní telefon, ne 02. Dovolám se službu konajícímu důstojníkovi a říkám mu to. On mě pozorně poslouchá, a pak se mě na něco ptá…, už si nepamatuji, co to bylo za frázi. Něco jako: ‚Vy jste po ránu něco kouřila?‘ Je mi jasné, že mi nevěří. Teď už ho chápu, proč mi nevěřil. Protože v Makijivce byl v té době klid. Nic se tam nedělo, žádné mítinky, nic. Nebyly tam žádné ozbrojené skupiny a tak dále. Nevím, co mám dělat. Co mám dělat s tím, co se děje. Pak mi znovu zavolal manžel. Řekl: ‚Konec, už nemůžu mluvit. Oni teď přijdou, protože ty psy postřílejí. Přijdou sem tak jako tak, takže je teď sousedka pustí. Psy zavře. Ale zkus něco udělat, někomu zavolat, někam se obrátit; a hlavně uteč. Vypadni z Makijivky, protože budou hledat i tebe.‘ Pak mi po nějaké době…, už jsem se snažila najít dopravu, abych mohla odjet někam do města. Volá mi chirurg z nemocnice. A říká: ‚Vašeho manžela k nám přivezli se střelným zraněním. No, žije, všechno bude v pořádku. Ale situace tady je komplikovaná. Ti lidé už ho tu hlídají.‘“

„Takže, když jsem 1. března přijela na ten mítink… Ředitel mě nakonec přesvědčil, že to nebude politické, a ‚jestli mě chceš podpořit, tak tam musíš přijít‘. Říkám si: dobře, půjdu; podpořit ředitele je třeba. Přijíždím, a buď jsem se přeslechla, nebo jsem něco nechtěla slyšet. Přišla jsem na doněcké Leninovo náměstí, centrální náměstí města. A vidím, že se u toho Lenina odehrává nějaká událost, nějaká scéna. Lidé něco vykřikují z pódia, hromada ruských vlajek. Ti lidé se shromažďují kolem těch vlajek, houfy lidí s páskami na rukávech. A jsou jako psi ve smečce, shlukují se do stáda, do houfu. Když se na to díváš zvenčí, je to strašné. Studovala jsem psychologii. Nikdy jsem ji nepraktikovala, ale přece jen znalosti mám, protože jsem nestudovala pro peníze, ale pro své znalosti. Pamatuji si ty techniky, metody, jak ovládat dav. Četla jsem to jen v knihách, abych tak řekla. Ve skutečnosti jsem to nikdy neviděla. A tady to vidím na vlastní oči. Zvenčí, jak to probíhá; ten dav, jak ho strhnou. Vykřikují tam nějaká hesla. Začínají tam ty lidi rozpumpovávat, křičet. Je to takový hrozný zážitek. Strašně se bojím. Nevím, kam se podět. Vidím, že tam stojí policie. Hloučkují se odděleně od všech ostatních. Ale jen přihlížejí. Neúčastní se toho. Nesnaží se to rozehnat. A já jsem stála vedle nich. Zdálo se mi, že je to nejbezpečnější místo. Sleduji to. Volám svým kolegům. Říkám: ‚Co se to děje?‘ Oni říkají: ‚To je normální mítink.‘ Ale jak se ukázalo, oni byli na úplně jiném místě. Připletla jsem se někam, kam jsem neměla. Ale viděla jsem tu hroznou událost 1. března, když volili guvernéra, nebo jak se tomu říká, ten dav. Nebylo jich tam tak moc, ale vypadalo to nějak divně a děsivě.“

„Ne, když jsem se s nimi [rodiči mého manžela] seznámila, už to nebylo zakázané. Protože to byl rok [19]88, to už byla perestrojka, spousta věcí už se objevila, ale bylo toho velmi málo.“ – „A co četli?“ – „Různě… Dokonce i Bulgakova, i Solženicyna, i všelijaké časopisy, mnoho různých bylo, dokonce i spousta nějakého tištěného samizdatu. Oni to všechno četli. To pro mě byla taková novinka, protože můj táta mi kdysi říkal, že Stalin je něco jako božstvo. On mu věřil. A najednou jako by se mi tento svět v myšlenkách a očích nějak hroutil. Bylo to pro mě těžké. Ale... nemůžu říct, že bych se toho bála. Bylo to zajímavé. A bylo to pro mě takové nové a neobvyklé.“

„Babička mi jednou vyprávěla, že musela chodit do práce do kolchozu, ale byla to velká zodpovědnost. Nemůžeš onemocnět, nepřijít nebo přijít pozdě. Za to bylo možné se dostat i do vězení. A vyprávěla, jak přímo u nich doma žilo novorozené telátko. Byla zima, narodilo se předčasně a oni ho museli vzít domů, aby neumrzlo. A to telátko jí v noci vzalo sukni a zašlapalo ji do nějaké díry v podlaze. Ona tu sukni nemohla najít. Nemohla tak jít do práce, protože jinou neměla. Pak mi vyprávěla, jak se bála, protože když nepřijde do práce, tak ji zavřou do vězení, mohou ji poslat do nějakého lágru… Tam je za to posílali a tak dále. Ona měla v té době tři děti. A velmi se toho bála. Našla jen okraj té sukně; vytáhla ji, byla hodně zmačkaná, a šla do práce. Stihla to včas, byla tak šťastná… Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Zdálo se mi, že žijeme v tak veliké zemi…; že není možné, aby se s lidmi takto zacházelo. A že může být taková chudoba, že člověk nemá žádné náhradní oblečení. Také táta říkal, že neměl pořádné kalhoty, aby mohl chodit do školy. Musel školy nechat a začít pracovat.“