Jiří Fráňa

„Pak byl 1. máj. My, co jsme měli na tu dobu apolitické názory, jsme nepřišli ke škole na 1. máje ve svazáckém, jako mnozí další. Měli jsme tam soudružku místoředitelku, ta byla teda hodně rudá. Dávala to najevo, zásadně se vysmívala všemu, co bylo z druhé strany. Tam pak došlo k takové, dalo by se to nazvat: machrujem, machrujem, až jsme domachrovali. Rozdala tam nějaké transparenty. Teď všichni začali: ‚Zas poneseme nějaké transparenty.’ Já jsem netušil že madame, nebo spíš soudružka, stojí za mnou a říkám: ‚Idioti, kdybyste chodili v civilu, tak byste nenosili transparent. Máte svazácké košile, tak nesete.’ No a už to bylo. Soudružka Vašková říká: ‚Fráňo, vy tady máte zase nějaké poznámky.’ A přidělila mi sovětskou vlajku. Takže jsme byli na 1. máje jediná škola, která přišla ke tribuně jenom s českou vlajkou, protože sovětská zůstala tak, jak mi ji přidělila, opřená. Ona samozřejmě jako kovaná soudružka byla na hlavní tribuně. Teď asi musela soudruhům vysvětlovat, proč jdeme manifestačně jenom s naší vlajkou. Tam už pak nebylo úniku. Pak jsem dokonce propadl z předmětů, ze kterých jsem měl v pololetí dvojku. Ale už jsem šel.“

„Sedíte ve strážním domku, kde pro vás na jednotlivé návštěvy přijde patrola. Máte navštívenku a jdete dovnitř. Seděla tam v koutě paní, evidentně na tom nebyla dobře, byla ubrečená. Najednou vlezl do strážního domku Hvízdavý Dan. Zeptal se: ‚Kdo tu so mnou chcel hovoriť?‘ Bez nějakého pozdravu, tím se nikdo neobtěžoval. Paní v koutě říkala, že by měla prosbu. Že dostala zprávu, že manžel je na tom velmi špatně, pravděpodobně umře a že by ho chtěla ještě vidět. To si pamatuji dodnes doslova, kdy se jí zeptal: ‚Mátě nárok na návštěvu?‘ Ona říká: ‚Nemám.‘ On se na ní podíval a říká: ‚Vážená paní. Keby váš chlap teraz zdochnúl, aj tak vás tam nepustím.’ Což byl signál pro babičku královopolskou, která se postavila, normálně do něho začala bušit. Řvala na něho: ‚Ty nacisto!‘ Říkali jsme si, to tam nepůjdeme ani my. Nakonec z toho byl tak vykolejený, že utekl. Ti borci, co tam přišli s ním, z toho byli zmatení. Otočil se a vypadl pryč. Pro nás nakonec přišli jiní, tak jsme normálně šli. Babička tam seděla s tou paní. Co tam řešili dál, nevím, protože čekala na nás, až nám skončí návštěva. Tam se ve mně vytvořila taková lajna. Řekl jsem si: ‚Tito lidé si tady hrají na někoho, kdo to tady má vést k nějakým lepším zítřkům.‘ Prostě v těch dvanácti letech jsem si řekl a dost.“