Andrej Gjurić

„Najednou se objevil Treffpunkt, do kterýho chodily jednak všechny bejvalý tetiččiny spoluvězeňkyně z Pardubic a ostatní, jednak všichni lidi, který s ní měli kdy předtím něco společnýho. Mádr, Zvěřina, Pepánek Hošek – taky dlouholetej mukl – a spousta mužskejch muklů. Ale i řada lidí z intelektuálního prostředí a i takovejch, s kterejma ona předtím neměla nic společnýho, protože každej se tam chtěl zastavit. A tetička zrovna jako v tom kriminále, tak i na tom Smíchově, teď považovala – protože učit už nemohla – za své poslání všechny tyhle lidi mít a hostit a přijmout.“

„Když vpochodovali – to bylo v devětatřicátým na jaře – Němci do Prahy, tak mně bylo asi tři nebo čtyři měsíce. A to je další v rodině tradovaná historka. Stojej u okna, koukaj z okna, táta s mámou, dílem zuřiví, dílem slzící – i když u nás v rodině se nebrečí – máma mě držela v náručí a zoufale koukaj na ten proud těch německých vozidel, prší, sněží a do toho já jsem se začal šíleně smát. Celkem logicky, protože pro mimino to bylo hrozný rozptýlení, dole se najednou něco dělo, hroznej rumraj, to, že to byli holt německý vojáci, to je věc jiná. A tohle oni mi, neřekl bych, nemůžou zapomenout, ale vždycky o tom znova mluvili.“

„Takže tam (u tetičky Růženy Vackové – pozn. ed.) jsem se prvně setkal jednak s neuvěřitelnou spoustou nesmírně zajímavejch lidí s nesmírně zajímavýma vyprávěníma. Tam mohl člověk přijít v podstatě kterýkoliv den a vždycky tam někdo byl a vždycky se vedla řeč. A jednak jsem prvně cítil, že se potkávám s lidma, s kterýma si mám světonázorově co říct. A to byl jeden z vůbec největších darů. Já bych je mohl jmenovat, všecky tyhle děti kriminálů, to byli všecko tak úžasný lidi! A mnohý z nich neměli vysokoškolský vzdělání, protože je zavřeli třeba ve dvaceti letech a pak tam x let byli. Teď mě napadá slovo – to byli prostě, ať té, nebo oné úrovně, lidi lidsky úplně stejný, to byli ontologicky podstatný lidi.“

„A my tam sedíme v tý vesnici – a to je teda další hroznej obraz. Najednou tam vstoupí nějaký chlapi, všichni mají v rukou pistole a říkaj: ,Ruce vzhůru. My jsme partyzáni a my sem jdeme hledat Antonína Jelínka, starostu Meziříčí.‘ My jsme říkali: ,On tady není.‘ A oni sebrali tu jeho starou maminku a někam ji odvedli. Já se pamatuju, že jsem začal strašlivě brečet a říkal jsem: ,Mámo, co tohle znamená, vždyť ty jsi říkala, že partyzáni jsou hodný.‘ Ale teď to říkám proto, že asi za hodinu se moje máma, tehdy krásná čtyřiatřicetiletá ženská, sebrala a vydala se do lesů tu starou paní Jelínkovou hledat. Lesy byly plný prchajících vojáků všeho možnýho druhu, partyzánů – nedělejme si iluze, zejména na Moravě byli četný partyzáni, který byli kvazipartyzáni – různých marodérů, který se tam potulovali a okrádali a tak dále. A tahle ženská se do toho vydala a tu starou paní Jelínkovou přivedla. Tak takováhle byla moje máma. Proto se u nás v rodině taky nebrečí.“

„V knize o KAN je o mně jedna jediná dvouřádka, která zněla něco jako: Zakládající shromáždění Klubu angažovaných nestraníků bylo tam [v posluchárně Vysoké školy chemicko-technologické – pozn. aut.], představil se přípravný výbor, mluvili o náplni a tak, vysvětlili, proč Klub angažovaných nestraníků, což podle mne bylo v tehdejší době úžasně chytré, protože ani sociální demokracie neměla šanci, pochopitelně, a jiné strany už vůbec ne, jen lidovci. A navíc zůstat nestraník tehdy ještě nebylo to, s čím se začalo házet po 1989 – Občanské fórum je pro všechny a strany jsou pro straníky, to tehdy měla stranickost opravdu pejorativní nádech. A o mně je tam, že potom byla široká diskuse o náplni a poslání a v ní vystoupili... z příspěvků z pléna zaujali zejména dva lidi – Jenda Štěpánek a já, tam je jedině moje jméno zmíněné – kteří oba zaujali svým promyšleným a kultivovaným projevem, a tak byli na místě kooptováni do Hlavního přípravného výboru KAN. Můj kultivovaný projev byl zejména o tom, že… tam byly samozřejmě praštěné debaty, Dubček hvězda a modla, debaty, jestli by to nemohlo být otevřené alespoň reformním komunistům. K tomu byla jedna z mých hlavních vět, která sklidila aplaus, a v knize je to nazvané kultivovaným projevem. Já jsem říkal: ,Prosím vás,‘ zvedl jsem se, přípravný výbor seděl vepředu, ,to já musím ale oponovat, to je asi jako, kdybyste zakládali Klub angažovaných ateistů a bavili se tady o tom, že pražský arcibiskup je velmi slušný člověk, a že by tedy bylo možné, aby byl alespoň čestným [členem].‘ Protože oni uvažovali, že alespoň čestný člen. Já jsem říkal: ,To je tautologie, to je blbost. Klub angažovaných nestraníků znamená nestraníků.‘ A teď samozřejmě v sále šílené haló. Takhle to mám později v politice celý život, vždy je tam ta jedna věta, zaujme ze začátku svým kultivovaným projevem a pak už to jde jen dolů, protože prostě nejsem politik. Jako jsem nebyl na vojně velitel, nemám tam co dělat. Což se samozřejmě zjistilo v KAN velmi záhy. Nicméně toto bylo řekněme tak v březnu, v dubnu.“

„Kouzelná věc je letenský kolotoč. My jsme od ní (od tetičky – pozn. ed.), protože bydlela na Malostranským náměstí, chodili hodně po Malý Straně a jednak taky na Letnou. A na Letný byl – on tam ještě je, ale je zavřenej – takovej obrováckej okrouhlej kolotoč. A tam byli koně a taky autíčka dřevěný, jak to na kolotoči bejvá. Ale ty koně byli normálně v koňský velikosti. Byli to koně veliký jako koně a potažený koňskou kůží. Uprostřed byl sloup, na tom stáli takhle kolem dokola tři rytíři skutečně v plným brnění, každej v jiným, a hrál tam takovej ten cimprkastl, orchestrion, úžasnej teda! Kolotoč se točil, orchestrion hrál, my jsme na něm furt jezdili... Ještě je s tím jedna drobná vzpomínka. To si pamatuju, že jsme tam jednou ve válce zastihli Hitlerjugend. Chtěli jsme jít na kolotoč, šli jsme a najednou na kolotoč se nesmělo, protože se tam točili kluci z Hitlerjugend. A kluci z Hitlerjugend, protože byli samozřejmě vedený k ostrosti, tak ty koně mlátili, sice rukou, ale furt takhle do nich mydlili. A já jsem brečel a říkal jsem: ,Jak to můžou těm koňům udělat?‘“

„Teď jsem tam tak stál a po areálu (Úřadu vlády) jezdili se sekačkami dva zahradníci, oba byli také již šedovlasí. Stál jsem tam, díval se na ně a říkal si: ‚Nebylo by lepší jezdit tady se sekačkou, mít úplně volnou hlavu, ale pak si moct jít na bohatý oběd? Vždyť já nemusím být tajemník meziresortní.‘ Ale furt jsem dál marně bojoval s větrnými mlýny. Mimochodem, až ex post jsem dočetl od mé tetičky její chválu kichotiád, kde doslova říká, že důležité přece vůbec není, jestli to jsou nebo nejsou větrné mlýny, nebo obři, ale důležitý je Don Quijote, který vždycky znovu vyjíždí proti mlýnům. A ve Viktoru Dykovi v jeho hře Zmoudření Dona Quijota je, že zmoudřel a tím ztratil veškeré svoje raison d'etre. A to je ono, já si vždycky najedu a mlýn mne vezme za kopí, vyhodí a majzne se mnou o zem.“