Вікторія Гончаренко Viktoriya Honcharenko

— A vzpomínám si, když v noci, to už vůbec… — ty zvuky, výbuchy, bylo to celkově děsivé. A ve dvě hodiny ráno mi volá kamarádka a říká: „Vito,“ říká, „osvobodili nás, ta Girkinova banda odešla ze Slavjansku. Odešli.“ Pomyslela jsem si: „Oho, jak to?“ A oni stáli v Kramatorsku čtyřiadvacet hodin. Celé náměstí bylo zavalené těmi idioty. Všechno bylo černé. Pak ráno kolem osmé odjeli. Náměstí bylo pokryté odpadky. Pak ho rychle uklidili. A oni se vydali směrem k Doněcku. Čekám, kdy už je, kurva, v Doněcku přivítají horníci. Teď. Pořád jsem se ještě nedočkala. A pak jsme se sešli s přáteli. Následující den jsme se procházeli po městě. Město bylo prázdné. Ve starém městě byl otevřený jeden obchod. Tedy, otevřené byly obchody, které byly na straně Ukrajiny. Všechny ostatní byly zavřené. Šli jsme pěšky do Bernatského parku. Oni tam zapomněli, no, ne tank, ale… No, nevím, jak se to vojenské auto jmenuje. — BMP. — Jo! Byly tam dokonce i nějaké nábojnice. Tak jsme si to prohlíželi a fotili. Dokonce mám i fotky. Pak jsme šli přes Nový svět [čtvrť]. Město bylo jak po vymření. <…> Telefon mi zvonil jako o život. Polovina lidí nechápala. Většinou mi volali: „Vito, tak co, chytají lidi? Chytají bendeři lidi na ulicích?“ Já říkám: „Kolikrát ještě, co? Kolikrát? Mluvila jsem s vámi celou věčnost. Kdo má koho chytat?“ Prošli jsme se k výkonnému výboru [městské radě]. Tam už pověsili naši vlajku. Tohle jsme prošli. A nic nejezdilo. A vidíme, že některé obchody otevřely a vyvěsily vlajky. <…> Všichni jsme se objímali. Někdo vyšel ven. Jedna vyšla ven se psem. Dokonce se s ní teď znám. Ten pes měl na vodítku tyhle stužky. Ona prostě měla v očích slzy. A my jsme prošli městem a šli jsme na tu stranu – je to výjezd z města, tam, kde byly ty domy, kam dopadl granát. — Na Stankostroje? — Ano, na Stankostroje [čtvrť]. To jsou ty domy, teď už je opravili. A tam stáli naši chlapci [vojáci]. Byli celí černí a špinaví. Dávali jsme jim bonbony a povídali si s nimi. Všichni byli odtamtud [ze západní Ukrajiny], jeden z Vinnycje, většina ze Zakarpatí. A my jsme se jich ptali: „Kluci, co vás přimělo jet k nám na Donbas?“ A on říká: „K čemu mi to je… Vždyť oni přijdou ke mně. Vždyť přijdou ke mně.“ Je vidět, že mu to myslelo. Strávili jsme tam asi půl hodiny, zdrželi jsme se tam. A za půl hodiny zastavilo deset aut. Oni tam mají tank, vlajku, je jich tam pět. Prostě tam stáli, nikoho neobtěžovali, prostě tam stáli. Zastavilo deset aut, lidé potichu vystoupili, někteří se dvěma taškami, někteří s taškou, mlčky je položili vedle těch chlapců, bylo tam jídlo, cigarety a podobné věci. Někteří ty kluky objímali, jiní jen tiše: „To je pro vás. To je pro vás. To je pro vás.“ A mlčky odjeli. Já osobně říkám, že město je „vyčkávající“, je tu spousta těch, kdo čekají [na Rusko]. Ale jsou i takoví lidé.

Pak referendum. Jaké davy běhaly po ulici! Pamatuji si to, byla jsem v práci. Tvářili se triumfálně. Všichni zabíhají, všichni se radují: „Budeme mít Rusko. My tu Ukrajinu nenávidíme.“ A všichni běží do kulturního domu Bykova na referendum. Já jdu pěšky, bydlela jsem v Ivanivce [městská část Kramatorsku]. Jdu pěšky. Celá Ivanivka tam taky hučí. „Budeme mít Rusko.“ I tam se koná referendum. Ať se snažím mluvit s kýmkoli, nikdo mě neslyší. Všichni řvou: „Do pr… s tou Ukrajinou. Budeme mít Rusko. Ukrajina, to jsou fašisti.“ Pak přicházejí nějací známí kněží z moskevských chrámů. Tak trochu je znám. Ti také začínají vykládat: „Ukrajinský jazyk je od satana. To je všechno Ukrajina, ta musí zmizet.“ Bylo to děsivé. Pak můj známý, historik, učitel dějepisu. Dlouhá léta jsme se stýkali. Přišel za mnou do práce. Kdysi jsem měla obchod, něco jako klub. Každý kdo šel kolem, jen tak zašel. A on říká: „Vito, k čemu je ta Ukrajina dobrá? Stejně se rozpadne. My jsme Rusko. Tam [tíhnou] k Maďarsku. A vůbec, ty to nevíš. Ve Slavjansku už zapíchli katolický kříž. Přísahali, řekli, že nám vezmou naši víru.“ Já říkám: „Ty ses zbláznil, nebo co?“ Dívala jsem se na to jako na nějaký celovečerní film. Říkala jsem si, že to nemůže být pravda. A přece. A po [20]14 jsem pořád čekala na pokračování. Všichni říkali: „Vito, to se nestane. Vito, to nebude.“ A teď…, prosím.

Asi týden, ne-li víc, už si to nepamatuju, byly ulice zablokované. Bydlela jsem u nádraží a jezdila jsem do práce k Jižnímu nádraží, což je prakticky přes celý Doněck. Jezdili jsme ale nějakou oklikou a půlku cesty jsme museli jít pěšky, protože horníci stáli, myslím, tam, kde byl cirkus. Tam jsem je viděla. Byli celí černí a bušili helmami do chodníku. Bylo to děsivé. Nepouštěli nikoho. Trolejbusy nejezdily. Možná byly chvíle, kdy někoho pustili. Vzpomínám si, že můj známý říkal: „Vito, manželka rodila, a já…, prosil jsem na kolenou, aby mě pustili.“ Pustili ho. Tohle si pamatuji. A i na jiných místech blokovali silnici. Bylo jich tam opravdu hodně. Všichni byli černí, tadyhle byli všichni černí. A to bušení, ten hluk byl neskutečný.

– Byl to takový vítr svobody. Bylo to takové oživení. Na druhou stranu to pro jinou skupinu lidí znamenalo takový zmatek. Takže polovina lidí měla pocit: To je ono, je tu tolik příležitostí. No, a zase. Otevřeli jsme obor fotografie: prosím, studujte. A někomu se stýskalo po tom Sovětském svazu. Nechápal, co se děje. Nejprve se objevila estráda, hudba všeho druhu. Za druhé, začaly vycházet všechny druhy knih. Ber, co chceš. To bylo velmi povznášející. Nejrůznější programy. Například takový Nevzorov, „Okna“, myslím, že byl takový program. Bože, jak jsme to všechno sledovali. <…> Někdo plakal, byl to čas změn.“ – A mezi vašimi známými byli lidé, kteří plakali, nebo to byli jen starší lidé? – Byli to starší lidé, ale my jsme jim vůbec nevěnovali pozornost. Oni tam brečí – kvůli čemu brečíte? No, je to stejné jako teď, pláčou po nějaké stabilitě. Po jaké stabilitě? Celé dětství jsem strávila ve frontách; stabilita, půl dne tam stojíš s tou bandaskou, obecně kvůli jedné rtěnce z Francie. Takže, jaká stabilita?

– Nebylo možné nejít do průvodu. Museli jste napsat omluvenku kvůli nějakému velmi vážnému důvodu, aby vás z průvodu omluvili. Mohl to být buď porod, nebo smrt nebo nemocnice nebo když někdo někam odjížděl. Bylo ale třeba aspoň dát šéfovi flašku, aby tě pustil. Protože později ve škole řešili, proč člověk do toho průvodu nepřišel. – Jak to sledovali? Nedalo se říct, že ses prostě ztratil v davu? – Ne. No, jak by to sledovali? Byl tam speciálně určený člověk, který kontroloval, kdo přišel. Většinou se to ale dělo už ve škole. Pokud někdo někam odjížděl, rodiče to zřejmě ve škole nějak zahlazovali. Když jsem pak byla na technické průmyslovce, tam už bylo všechno jasné. Průvod skončil: „Á, Ivanov tam nebyl!“ Schůze komsomolu: „Kdepak jsi byl?“ Člověk vstal a říká: „Jo, ano; přijel mi příbuzný. A také jsem onemocněl.“ Tak pořád dokola. <…> Že by nás vyloučili, to ne. Bylo to ale velmi důrazné pokárání. – O jakých svátcích se tyto průvody konaly? – Na 1. máje a 7. listopadu. To byly dva svaté svátky. <…> A hlavně je tu ještě jedna důležitá nuance. Všichni jsme se scházeli u průmyslovky. Každý dostal transparent, který měl nést, [portrét] nějakého člena předsednictva na tyči. Tak to bylo. Hlavní bylo stihnout se někam vzdálit, než ti tu tyč dali. Oni je ale dávali všem. Pro všechny jich bylo dost. Říkám si, kolik těch členů předsednictva muselo být, že jich bylo dost pro všechny. Nebo vlajky, vlajky. Ty byly nezbytné. A taky jsme pochodovali v průvodu někde po [Škadinově], teď Akademické, abychom se tam zařadili na konec. Jakmile prošli Jenkamzovci [dělníci Novokramatorského strojírenského závodu], připojili jsme se k nim na konci a tam jsme šli. Tribuna byla vedle DK NKMZ [Kulturní dům Novokramatorského strojírenského závodu]. My jsme procházeli a oni tam: „Sovětským studentům té či té průmyslovky – hurá!“ My jsme měli zakřičet „Hurá!“ Takže jsme zakřičeli „Hurá!“ a prošli jsme. A tady je nejdůležitější moment. Bylo potřeba najít někoho, kdo okouněl, a udělat tohle: „Jé, Koljo, prosím tě, podrž mi vlajku; prosím, podrž mi ji. Hned jsem zpátky, podrž ji.“ Jenže všichni Koljové byli také ve střehu. My jsme ale přesto někoho přesvědčili, že by měl tu tyč vzít do ruky – a bylo to, už jsme byli pryč. A všichni ostatní viděli, že „Koljo, ty přece stejně musíš jít na průmyslovku.“ A všichni na toho Kolju nakládají všechny ty vlajky. A bylo to. Takže Kolja už drží svůj [transparent] a ještě někoho jiného, a oni na něj nakládají další. A my jsme všichni pryč.