„Nesměli jsme ale do našeho bytu, nýbrž nás Rusové odvedli na ulici, kde byly všechny německé ženy s dětmi a starci. Bojeschopní muži byli přece všichni na frontě, nebo padli, nebo byli v zajetí. A to mělo jen jeden účel. Každý večer po setmění začal strašný kravál a pak přijeli frontoví vojáci na otevřených náklaďácích a zpívali pochodové písně. (Já jsem měl potom později trochu trauma, když u nás v NDR vystupovaly sovětské soubory, protože se tam některé z těch písní znovu objevovaly.) Chtěli si snad zpěvem dodat odvahy? Spustili boční stěnu náklaďáku, zarachotilo to, potom vyskákali v holínkách na dlažbu, to zaklapalo. A potom znásilnili naše matky a sestry.
Pak přišel ještě jeden mladý Rus, který se postavil mezi naši matku a naši sestru a potom… Naše matka se postavila před svoji dceru. Naší sestře nebylo ještě ani čtrnáct. Byla v té době vyhublá, nebylo na ní nic ženského. Ale on… Důsledkem je, že pro naši sestru, které bylo nedávno devadesát, pro tu už potom mužská polovina obyvatelstva přestala existovat.“
„Ráno přišel někdo s mikrofonem a nahlas vykřikoval, že všichni Němci, kteří tam ještě jsou, se mají shromáždit v deset hodin na nádraží. Ale my jsme se už dlouho připravovali, my jsme na to regulérně čekali. Maminka třeba měla takovou zinkovou vanu, ta měla dole dvě osy a malá kolečka, s tou se dalo sice těžko, ale jezdit. A tam měla vevnitř trochu nádobí a nějaké to jídlo. A potom taky měla jeden dobrý nápad… My jsme měli u bytu, v mezipatře, společný záchod pro dvě domovní partaje. A v zimě, když bylo chladno, měla moje máma takový velký nočník s poklicí navrch. Tak jsme mohli vykonávat potřebu v bytě a ráno se to pak vyneslo. A maminka řekla: ‚Nočník bereme na útěk rozhodně s sebou!‘ A ten nočník potom používal celý vagon! Protože vlak byl pořád zamčený a čas od času vždycky někde zastavil, a to jsme pak mohli ven. Nebyla tam žádná toaleta a ten nočník byl velice žádaný. Leželo tam jen trochu slámy na zemi a to, co jsme si směli vzít s sebou. A my jsme potřebovali tři dny a tři noci, abychom urazili trasu, kterou bych dneska jel autem dvě hodiny.”
„Otec pracoval nějakou dobu u polských hasičů. A dostal následující úkol, jestli to tu rovnou můžu říct. Měl za úkol spolu s ostatními jezdit před domy a prohledávat byty a sklepy, jestli v nich nejsou mrtvoly. A byly tam ty mrtvoly, o kterých jsem už dříve mluvil. Ale mezitím už uběhlo pár měsíců, když on se v létě vrátil. A potom přišel domů a řekl: ‚To si nedokážete vůbec představit, nemáme žádné ochranné oblečení, nic v tomhle směru. Prostě je vytáhneme ze sklepa, položíme na vozík a odvezeme na hřbitov pohřbít.‘”
„První škola, kam jsem chodil, byla Melanchtonova škola v Görlitzu. Čtvrtá třída. A tam přišel jednou jeden učitel, měl evidentně nějaké zadání, a ptal se nás, jestli jsou ve třídě také uprchlíci. Alespoň polovina třídy se přihlásila. A pak už se jen ptal, odkud jsme, a my jsme mu to pověděli. Potom nám vysvětlil, že můžeme být neskonale šťastní, že jsme skončili ve východní zóně, respektive po roce 1949 v NDR, v tom státě dělníků a rolníků, a ne v tom přívěšku Američanů, tedy na Západě. A že musíme být šťastní, že jsme byli přijati v té šťastné NDR. A že ta země [Slezsko] vždycky patřila k Polsku.”
Hans-Dieter Haim se narodil 7. března 1938 do německé rodiny ve slezském městě Bunzlau, dnes Boleslawiec. Po náletech v únoru 1945 rodina město opustila, několik dní strávila v ohrožení života na frontových liniích, poté v táborech a na statcích pod dohledem sovětských vojáků. Tam byl pamětník svědkem znásilnění své matky i své třináctileté sestry. Po návratu do Boleslawce bylo město v troskách a pod polskou správou, na podzim roku 1946 byli Haimovi vysídleni vlakem do sovětské okupační zóny Německa. Poválečné utrpení žen i vysídlení z Polska byla v NDR tabuizovaná témata, nesmělo se o nich mluvit. Hans-Dieter Haim dohnal zameškanou školní výuku z poválečných let, vystudoval a stal se profesorem na Technické univerzitě v Drážďanech. Rodné Slezsko navštívil poprvé v šedesátých letech minulého století, v posledních letech tam jezdí častěji a těší ho, jak se Polsko v Evropě rozvíjí.
