Jarmila Harsová

„No hrozně! To teda byla první rána! A když jsem zjistila, že všechno takto není, jak je, jak se to říká, jak nám to ve škole tlučou do hlavy, že něco už se potáhne s člověkem a že něco jako... Protože my jsme byli asi tři, co jsme měli takovéhle vysvědčení, a nikdo z nás se nedostal na tu školu. A dostala se tam holčina, která měla pět trojek. A ta se jediná dostala. Potom se dostala na odvolání další, ale jinak to bylo tenkrát opravdu strašné. Když už vycházel můj bratr, tak už to tak hrozné nebylo. Ale já v tom šedesátém druhém, asi šedesát dva jsem vycházela, tak to bylo opravdu hrozné. No a nebyla vůbec možnost nikam jít. No potom naše maminka jezdila různě na okresní výbor a tak a říkala: ‚Tak já se dám rozvést s ním, když vám to tak vadí! Když děti za to budou takhle trpět!‘ No ale – nic jiného než na zahradnici.“

„To bylo strašné, když to tam všechno nakládali. Ty zbytky, co zbyly." ‒ „Řekněte, kvůli čemu to bylo?“ ‒ „No, byl prohlášen za kulaka a musel opustit obec, ve které žil, o všechno přišel. Přišel nejen o polnosti, přišel o veškerá zvířata, přišel o všechno. O bydlení, o všechno, co bylo, stroje, o všechno přišel. A nakonec když teď po rehabilitaci jsem měla možnost nahlédnout, dali seznam, tak tam bylo i: ‚Svetr zelený, ponožek tolik a tolik‘. Tak tohle všechno... že naši přišli vlastně bez ničeho. (pauza 4s) To bylo opravdu... člověk si to ani třeba... My jsme neměli žádný... že bychom měli třeba barák nádherný nebo něco. Byla postavená stodola a mělo se teprve to obytné opravovat. Protože se nejdřív dělaly chlívy a stodola a potom se teprve měl opravovat barák. Ale přesto jenom to tam bylo hezké. A my jsme šli potom taky do statku, kde vystěhovali ty před námi, taky statkáře, ale bylo to tam takové staré všechno. Vysoké stropy, studené místnosti. Jsme tam přišly jako děti, se nám to nelíbilo, a tak můj malý bráška, který byl starý 2,5 roku, tak večer říká: ‚Tati, vem Šmudlu a jdeme domů.‘ Šmudla, to byl pes. A nelíbilo se mi tam. Pamatuju si, že jsme jeli, ta teta Schmoranzá, bráška jí seděl na klíně, seděli jsme v traktoru, a když už jsme to tam opouštěli, tak každý brečel. My jsme brečeli, ani jsme třeba nevěděli proč, ale že ti dospělí brečeli, tak děti brečely taky.“