PhDr. Miroslava Holubová

„Já nikdy nezapomenu, to muselo být v roce 1953 nebo 1952, když byl táta zavřený a my bydleli v Mostě, tak my jsme měli na Mikuláše klidně 15 Mikulášů. Protože lidi se nás báli samozřejmě, to přecházeli na druhou stranu ulice, když šla matka s námi. Ale když měli na sobě masky a byli Mikulášové, tak chodili k nám, my jsme skutečně měli tolik Mikulášů, kteří nám nosili různé dobrůtky, a já jsem to nevnímala jako něco divného, pro mě to bylo normální a pro našeho tátu to bylo taky normální.“

„Přijeli orgánové a hledali tátu, takže moje matka jela druhý den ke Slánským, mluvila s manželkou Slánského, a když se vrátila, tak vyprávěla dědečkovi, že to bylo strašně divný, protože jak spolu seděly takhle u stolečku, tak za nimi stáli vojáci a mířili na ně samopaly. Takže přijela s tím, že je to celé divné, a pak už se nedivila ničemu. Protože u nás doma proběhla domovní prohlídka, velice důkladná, i z postýlky vytáhli malého Ládíka a celou ji rozebrali, jestli tam nejsou nějaké zbraně. Moje matka to jen komentovala, že aspoň bude vědět, kde táta je. Protože on byl schopný třeba někam odjet a třeba ho tři dny neviděla.“

„Dostali se do oblasti Brdů, což byl německý výcvikový tábor, a oni se dostali do Mníšku pod Brdy, a tam je samota, Lucký mlýn, a tam žil mlynář Vašíček. Když ho požádali o jídlo, on jim řekl, ať si vezmou, co chtějí. Ale táta se ohradil, že nejsou žádní gauneři, že ho žádají o pomoc jako příslušníci československé armády. Tak šel, a protože byli po zabijačce, tak vytáhl všechno možný. Táta říkal, že mají zraněného plukovníka Melnikova, tak jestli nemají i nějaké ovoce. Tak i ovoce přinesli. A pan Vašíček se ptal, jak pozná, že nejsou podvodníci. Táta mu odpověděl, že jednoduše, že oni ráno odejdou tudy a pan Vašíček ať jde na četnickou stanici a nahlásí, že šli támhle. Tak se rozloučili s tím, že táta říkal, že až skončí válka, že druhý den přijde. A opravdu, když válka skončila, přijelo auto a z něho vystoupil náš táta. Ti Vašíčkovi do dneška jsou naše rodina a vždycky byli. Když byl táta zavřený a u nás pracovala jen naše matka, ta nás živila a živila i babičku s dědečkem, kteří neměli důchod, protože ze statku museli odejít, tak Vašíčkovi vždycky přijeli, přivezli máslo, sádlo, maso, ovoce a my tam trávili prázdniny, nejmladší dceru měli stejně starou jako já a když dodělala střední školu, přijela k nám do Teplic, bydlela u mě v pokojíku, dokonce se tam vdala, vzala si jednoho našeho mladého kamaráda. A celá léta se zachovávala tradice, že vánočního kapra jsme měli od Vašíčků z jejich sádky na dvoře. A táhne se to až do dneška. Moje děti jezdí do Mníšku stejně, jako jsme tam jezdili my.“