Eva Hoskovcová

"Měli jsme nějaké průšvihy po osmačtyřicátém, maminka náčelnice Sokola, tatínek majitel obchodu, který byl ve vesnici zřejmě nejlepší nebo mezi nejlepšími, protože byly asi tři mezi nejlepšími, tak samozřejmě lidská závist je všelijaká. Pamatuji si taky jeden veliký výstup, když jeden pán krejčí pořvával, a to šlo o sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou, a on tam přijel a říkal, Jelínku, já ti ručím za to, že když se nepodepíšeš, tak takhle malinký budete a vyřvával to přes celou ves."

„Když jsme tam byli poprvé, tak nás hrozně milovali, ale nedovolili nám třeba, měli jsme tam rande, byly jsme mladý holky, s dvěma mediky na druhý den – nemohli přijít, omlouvali se. Pak jsem v Moskvě našla Sašu Letěnka. Chodila jsem s ním po Moskvě, ukazoval mi, kde v metru je vygumovaný Molotov a tyhlety věci. A to mi všechno ukazoval, tyhle zajímavé věci. A vykládal, jak získávají cédéčka, jak si je dělají ze slídy, jako je na kočárku a podobně. Druhý den měl přijít, přišel jeho tatínek. Přinesl mi pikslu s bonbony a že Saša nemůže, že se omlouvá, že má maturitu. Nesměl.“

„Nebylo to lehké, bylo to jako opravdu něco, co nevíte, co se děje, protože když jeli ti Němci na kolech, tak jsme věděli už předem, že nás přepadnou. Ale tohle, my jsme to nečekali, teda někdo asi ano, ale já jsem nebyla tak politicky zběhlá. Dost lidí bylo překvapených a zvlášť ještě, když ten důstojník: ‚Eto ogromnaja glúposť.‘ Tak říkám, to by přece neřekl do televize. Jo, a on to řekl, a ráno tady byli. Tak to bylo dost ošklivé. A já jsem stála tady na té křižovatce a já vám řeknu, já jsem brečela. Já jsem brečela, já jsem říkala: ,Ježišmarjá, vždyť to jsou vnuci těch našich kluků, který my jsme milovali.‘ My jsme je v pětačtyřicátém vítali, milovali a teď oni sem přijdou a my jim hrozíme. My je nemáme rádi a nemůžeme je mít rádi.“

„Nálet na Kolín, to jsem byla zrovna u dědečka ve Starém Kolíně. A pak pro mě tatínek přijel, protože nešly telefony, tak pro mě tatínek přijel a setkali jsme se v Pardubicích. Dědeček mě posadil ve Starém Kolíně do vlaku, v Pardubicích na mě čekal tatínek. Tam končil vlak a museli jsme přejít tím městem po náletu do Pardubiček. Za tu dobu jsme byli asi dvakrát v krytu, protože bylo hlášení náletu, ale žádný už nebyl. A my jsme se do těch Pardubiček dostali. A to mě překvapilo. Představte si, že byl useknutý dům a tam snad byl i váleček na stole a useknutá stěna domu, jako když se díváte do divadla. Z toho jsem byla úplně vykulená, protože tam byla postýlka a měli tam nad ní toho samého andělíčka, co jsem měla doma, a oni jim usekli zeď. To bylo pro mě prostě něco strašného.“