Ludmila Janská

* 1938

  • „A byl asi taky nějakou dobu… napřed byl v Ruzyni. Taky mi vykládal takové nějaké surovosti, jak s nimi zacházeli, sem tam. Pak byl nějakou dobu na Borech v Plzni, dral peří, a pak šel do toho Jáchymova. A taky vzpomínal na to, jak třeba někdo utekl, pak oni stáli nazí na sněhu přes noc... nebo takové. No, takové surové zacházení. A byl tam taky Zdeněk Mančal, což je jméno, které asi znáte, a oni se skamarádili. A ten byl dokonce svědkem na naší svatbě, Zdeněk. A Zdeněk, o něm věděli, věděla o něm Svobodná Evropa a vím, že vždycky hlásala, kde Zdeněk Mančal je uvězněný. A tak ho přesunuli jinam a zase to hned hlásala Svobodná Evropa. Zase se to nějak dostalo k nim a posléze prostě se jim nějakým způsobem vzkázalo, ať to nedělají, že on nemá chvíli klidu. Že ho pořád přesouvají z jedné šachty na druhou. Zdeněk byl fajnový pán, toho jsem měla moc ráda. A ten bohužel zemřel poměrně mladý.“

  • „Tak vyhazovali lidi z partaje. Různé, ale ani nevím, kdo všechno. Ale nikoho nevyhodili z divadla a třeba takový Felix Le Breux byl ve straně a během toho šedesátého osmého roku on byl nemocný, takže se neznemožnil, takže ho nevyhodili. No ale hodně lidí povyhazovali a pak, že jako někdo musí zase do partaje a tak… My jsme byly tři dramaturgyně a žádná ve straně, a tak ředitel říkal: 'Tak někdo bude muset, nebo budu muset angažovat nějakého straníka. Někdo z vás bude muset odejít.' No, tak to bylo docela napínavé. No, ale kolegyně potom ustoupila, zpracovala to a vstoupila do té partaje a zvládla to. A já jsem si v téhle době takhle soukromě zašla za ředitelem a říkám: ‚Pane řediteli, jenom abyste věděl, kdyby mě zvali do strany, tak já bych nemohla.‘ A on říká: ‚Buďte klidná, vás nikdo lákat nebude.'“

  • „No, a já jsem se s ním potkala jednou, to byl asi už rok 1987 nebo tak nějak. Přijel jeden… přijel Edward Albee, ten dramatik. Já jsem šla na besedu s ním, ale zapomněla jsem si pozvánku, přišla jsem pozdě a oni mě už nepustili dál. Protože aby tam nechodili… a právě Havel tam šel a taky ho nepustili. Tak jsme zůstali stát na dvorku, tam v Divadelním ústavu, a já jsem si s ním chvíli povídala a šup ho, do týdne byl za mnou fízl. Tak si mě vyfotili, našli si mě a už za mnou chodil. A říkal: ‚My bychom chtěli, abyste nám řekla…‘ – Já jsem byla zvaná na takové ty koktejly k Američanům nebo k Angličanům, tak jsem tam chodívala někdy, když přijela nějaká návštěva a podobně. ‚My bychom chtěli, když jdete na tyhle návštěvy, abyste nám řekla, kdo tam chodí z disidentů.‘ Protože to už byla ta gorbačovská léta a už tihleti lidi chodili. Do té doby… předtím ne, předtím si to netroufali. Ale proto jsem tam chodila já, protože jsem nebyla nic tak zajímavého. Kdysi jsem byla… jela jsem do Londýna přes British Council, takže o mně věděli. No, a koho by měli zvát? Tak mě zvali. A pak už tam chodili. Chodil tam Jarda Kořán, chodil tam Havel a různí lidi a jednou jsme byli takhle na nějakém koktejlu u nějakého kulturního atašé na náměstí Míru v jeho bytě. Velký byt, několik pokojů a teď tam bylo plno lidí a byla jsem tam i s manželem, s tím druhým manželem a říkám: ‚Hele, támhle jde Havel, tak jdeme jinam, aby mě někdo neudal, že jsem ho neudala. A půjdeme támhle ke Zdeňkovi Urbánkovi.‘ To byl vlastně spolupracovník. On byl taky chartista, ale byl to náš spolupracovník. ‚Tak půjdeme ke Zdeňkovi.‘ Tak jsme šli k němu a on stál s takovým nějakým pánem brýlatým a on říká: ‚Dovolte, abych vás seznámil. Tohle je Jiří Hájek, nynější mluvčí Charty.“

  • „Pak přišla Charta a Anticharta. V té chvíli zavřeli našeho bývalého ředitele Ornesta a ještě další dva lidi, Pavlíčka a Lederera. Pavlíčka jako ředitele Vinohrad [Divadla na Vinohradech] a jistého novináře Lederera. Takže už to bylo takové: 'Pozor, pozor, něco se děje!' A mimo to moje dcerka byla v osmé třídě a syn byl už maturitní nebo předmaturitní ročník. A já jsem si říkala: 'Jaké kotrmelce budu dělat, aby ty děti neměly stejný osud jako jejich otec, který nikdy nic nesměl?' Takže jsem nakonec tu Antichartu podepsala. A to bych ráda, aby se vědělo, že jsou vždycky takové osobní příklady. Já jsem to obrečela. Ale prostě jsem si řekla: 'To já nemůžu.' Když jsem viděla, že všichni postupně přijeli a podepsali – herci, všichni. Tak já nebudu ten, který na sebe soustředí pozornost, aby se do mě pustili. Mně to nevadí, já půjdu klidně mýt metro, ale já nechci, aby ty děti prožívaly to, co jejich otec. Takže to jsou ty různé důvody. Třeba by ty děti byly na mě hrdé a rády by to snášely, ale já vím, že děti chartistů to hodně odnesly.“

  • „Pak jsme hráli hru od nějakého endéráckého autora. Slušnou hru o Janě z Arku. Byla to taková jako fantasy, že tu Janu z Arku neupálí, že upálili jakoby někoho jiného a ji uklidili někam do kláštera. A teď je to po letech v tom klášteře a ona se tam baví s jeptiškami. Už nevím, jaký byl konflikt, ale oni nám to pak zakázali, protože těch jeptišek bylo pět – jako pět armád Varšavské smlouvy, které přepadly Československo. Takže jsme museli tu hru stáhnout. Někdy se něco hrálo s tím, že se vědělo, že to je trošku dráždivé, ale někdy jsme něco hráli, vůbec jsme netušili a obecenstvo si vytahovalo takové ty špeky a radostně reagovalo.“

  • „Tak jsme hráli hru Křehká rovnováha, což je takové rodinné drama. Manželský pár, jejich dcera, která se zrovna rozvádí a dělá binec v domě. A přijdou jejich přátelé, manželský pár, že se doma bojí, jestli by u nich mohli zůstat. Tak oni jim poskytnou přístřeší, jenže trochu překáží... A teď si představte, že tohle bylo důvodem, aby se to stáhlo. Protože to byla nevítaná návštěva. A nevítaná návštěva byly tanky, které k nám přijely v roce 1968.“

  • „Tehdy se lidi samozřejmě chytali toho, co bylo třeba trošku protikomunistické, tak na to reagovali. Často, když jsme něco nastudovali, tak na generálku přišla nějaká komise a řekla: ,Můžete – nemůžete.‘ Nebo měla připomínky: ,Tohle slovíčko by tam nemělo být a takhle by to nemělo být.‘ Kupříkladu jsme hráli Čechova, Strýčka Váňu, tam je doktor Astrov a ten tam vykládá: ,Podívejte se, jak to tady vypadalo před padesáti lety, jak to bylo všechno zalesněné, jak to bylo krásné. A teď se podívejte, jak to vypadá dnes...‘ A zrovna bylo výročí založení padesáti let Komunistické strany Československa. Tak jsem musela opravit těch padesát let na šedesát, protože to už by bylo špatně.“

  • Full recordings
  • 1

    ZŠ nám. Svobody 2, Praha 6, 19.10.2016

    (audio)
    duration: 01:10:53
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 02.10.2017

    (audio)
    duration: 03:27:10
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 10.09.2020

    (audio)
    duration: 01:43:55
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Viktor Preiss byl jeden ze dvou lidí, kteří ocenili práci dramaturga

Ludmila Janská, 2016
Ludmila Janská, 2016
photo: archiv PNS

Ludmila Janská, za svobodna Dědinová, se narodila 15. února 1938 v Praze. Odmalička chodila do ochotnického kroužku a chtěla být herečkou. Na obor herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) ji nepřijali, vystudovala tedy na téže fakultě obor dramaturgie a divadelní věda. Po vysoké škole pracovala nejprve dva roky jako dramaturgyně v Československých cirkusech a varieté. Od roku 1962 pak v Městských divadlech pražských, kde strávila krásných 30 let. Přestože se museli potýkat s dobovou cenzurou, na léta v divadle vzpomíná s láskou. O zařazení některých her do repertoáru musela bojovat, o to větší měla pak radost, když měly úspěch, například Hra o lásce a smrti Romaina Rollanda či Amadeus Petera Shaffera.